Když nám přišel od Terezky pohled...

[gallery columns="5" size="medium" ids="2732"]

...udělal velkou radost všem. I ostatním psychotékářům, nejen těm, co běhají:-)

No a na konci roku přišel od její maminky tento krásný dopis:

Ahoj, všem našim Psychoběžcům,
blíží se konec roku a proto bych chtěla tento rok trochu zhodnotit.

Píše se rok 2017 někdy na podzim. Opět jsem s Terezku na intenzivním cvičení v Axonu, kde Terča maká jak o život. Sice jí nejde o život, ale strašně moc jde o její budoucnost.
Od jejího narození cvičíme vše, co se dá, někdy mám pocit i co se nedá, ale cvičíme. Od roka a třičtvrtě jezdíme do lázní, absolvujeme spousty terapií na různých místech, až jsme se usadili na jedné nerorehabilitační klinice jménem Axon. A zde vše začalo.

Jedna maminka (všichi víme, o koho se jedná) nás spojila s jedním pánem a ten, že se s námi a to hlavně s Terezkou chce poznat. Tak slovo dalo slovo a domluvili jsme schůzku právě ve zmiňovaném Axonu.
Už ani nevím, co bylo za den, ale přišel a přišel i s jednou paní. Já byla nervozní a vůbec jsem nevěděla, co mám očekávat a jak vše bude probíhat. Abych to zkrátila, tak tím dnem začalo něco, co jsem nečekala a popravdě ani nevěřila, že může existovat.
Pár se nám představil jako Honza a Iva, po chvilce jsme si začali tykat a tak nenuceně povídat. Domluvili jsme se na dalším, co a jak bude, měla bych se zmínit, že hlavně šlo o pořízení sportovího vozíku pro Terezku.
Když jsme se rozešli a my šli s Terezkou domů, tak jsem měla ze všeho smíéšené pocity, jako proč by nám takhle chtěli pomíhat úplně cizí lidi. Máme kolem sebe rodinu, za kterou jsem vděčná a která nám pomáhá jak nejvíce to jde, ale oni byli cizí a přesto chtějí Terezce pořídit vozík za velké peníze. Jen tak, bez jakýchkoliv dotazů nebo podmínek. A to pro mě bylo naprosto nepochopitelné. Jednalo se o to, že Terezce vyberou potřebnou částku tím, že si s ní zaběhnou 1/2 maraton v Praze.

Rok 2017 se přehoupl do roku 2018 a začalo se plánovat a trénovat na 1/2 maraton Sportisimo. V dubnu se mělo běžet. S Honzou a Ivou jsme se ještě sešli, aby si Terezka na ně zvykla a musí říct, že si je hodně oblíbila. Petr si s nimi šel i trochu zatrénovat, kde poznal i další členy týmu. 
Když nastal ten den, v životě by mě nenapadlo, že si ten den můžeme takhle moc užít a že Terezka bude tak strašně moc šťastná. Když probíhala cílem, všichni měli ruce nad hlavou a tleskali, ona byla středem světa, ne kvůli tomu, že zase udělala něco nového ve snaze lépe se pohybovat, ale proto, že byla součástí týmu a něčeho tak velkého, jako byl tento běh, kdy "cizí" lidé běželi pro ní, s ní.
Honza ám pak ještě zrpostředkoval účast na Vltava runu, na posledním úseku. Opět naprostá bomba zážitek.
Pak nás vzali ještě a 1/2 maraton do Třeboně. Pro mě asi největší a nejlepší zážitek. Všechny běhy měly něco do sebe, ale tento byl pro mě top. Byl takový rodinný, klidný, ale o to víc intenzivnější a víc si to člověk mohl prožít.
Z každého běhu měla Terezka medaili, všechny jsou vystavené a strašně rádi na ty dny vzpomínáme.

A teď konečně k tomu, co jsem chtěla říct k letošnímu roku. Tento rok nám dal hodně., Terezce další pokroky, Petrovi kondičku:-), Davídkovi zážitky, mě nový pohled na to, jak dál pokračovat a co důležitéa co až tak není. A všem společně dal nové lidi do životě, kteří dělají dobré skutky jen tak pro radost.
Ty tři běhy s námi běželi různí běžci, a všem moc děkuji za to, jak nás mezi sebe přijali, ale ve všech byli 4 běžci, kteří jsou pro mě srdcovka. I když se moc neznáme a moc toho o sobě nevíme, tak kdykoliv jsem se s nimi setkala, měla jsem pocit rodiny, pocit toho, že se známe už mnoho let, pocit, že všechno zvládneme. A hlavně nás dokázali vytrhnout z našeho každodenního boje a vtáhnout nás do svého světa pohody, klidu a lásky.

A za to vám, Honzo, Ivo, Jako a Dano strašně moc děkuji za celou svou rodinu. Za to, že jste a já Vás mohla poznat a znovu a znovu vídat a nabíjet se vaší energií.

Přeji Vám krásné svátky a do nového roku jen to nejlepší a doufám, že se brzy uvidíme. 

Petra