Čtyři měsíce... A teď!
Před čtyřmi měsíci jsem nastartovala svůj jasný plán. Namísto neustálého žvanění o tom, že bych chtěla zaběhnout půlmaraton výrazně rychleji než běhám, jsem začala trénovat. Nejen proto, že nemám ráda plané kecy, ale také proto, že v té době moje máma začala opouštět tento svět a běh byl pro mě dobrý ventil z podoby "superženykterávšechnozvládne" do normálního zranitelného a bolavého člověka. Když máma odešla, reálně mi zbyl čas, který jsem s ní v posledních měsících s ní trávila.
Miloš Škorpil reagoval na moji ambici strohým oznámením "a budu tě honit". Vstávala jsem ještě v noci, sobotní dopoledne jsem celá trávila v poklusu nebo ve sprše, našla jsem postupně zvrhlé potěšení v tom, jak úplně vyčerpaná lezu do auta po kruhovém tréninku. A tím výčet zdaleka nekončí.
Jenže na druhé straně byla i radost. Radost běžet ráno panenským sněhem, být úplně sama na Karlově mostě, běžet jako by mi někdo na chvíli půjčil křídla, běžet s někým, kdo pomůže jen tím, že je vedle mě. Den zúčtování je za dveřmi. Mám spoustu důvodů pochybovat: naměřené časy neukazují vůbec nic převratného, v Barcelóně jsem před pár týdny zaběhla v nejhorším časem vůbec, pořád se mě drží zbytky virózy, která u mě opakovaně bydlela během zimy. Tohle nejsou výmluvy, to jsou fakta nad kterými je něco mnohem silnějšího. A to víra. Víra v alchymii světa. Tolik jsem nikdy neměla natrénováno, nepotřebuju nikomu nic dokazovat, nejsem pod stresem žádného "musím". Prostě jen chci. Chci přesvědčit tělo kavárenského povaleče, že když na chvilku vyleze ze svého pohodlí, že potom to povalování bude mnohem sladší. A taky vím, že tam kousek za dřinou není dno, ale ještě jiná, intenzivní a vytrvalá energie. Tam, jestě kus za "už nemůžu" je ukrytý zdroj. Už jsem tam byla. A chci znovu.
Takže v sobotu si vyčistím zuby, stoupnu si na start a poběžím. Pro sebe pro radost a pro mámu jako poděkování.
P. S. Aspoň osobák si moc přeju:)

Iva Pondělíková