Brácha z Marsu aneb když mají andělé podobu šílených Marťanů
"Já poběžím s tebou," řekl na předloňském výcviku koučů, když jsem se zmínila, že se chystám na maraton.
To jsem ještě netušila, že to myslí vážně. Ale hned následujicí sobotu jsme zahájili první společný trénink. Měl být dlouhý. Michal to zabalil po 13. km a já o pár kilometrů později. Tři týdny do startu.

Byl to on, kdo na mě pak na 40. km pražské maratonské premiéry řval, abych to nevzdávala. Pak se mnou na podzim zaběhl Grand Prix desítku a díky němu jsme skončili ve skvělém čase.
Vrátil se ke mě loni na pražský půlmaraton. Trénovala jsem. A stejně řval jako tur. A byl z toho o pár vteřin zlepšený osobák.
Jeho "povzbuzování" se již stalo legendou. "Zlý muž" a otrokář po mém boku. Na loňském maratonu jsem úpěla, že budu zvracet a že končím a on zvýšil hlas: "Máš něco zlomenýho? Nemáš. Máš něco natrženýho? Nemáš. Tak přidej!" Doběhli jsem v čase o 15 minut rychlejším než poprvé.
Michal pár týdnů poté uběhl ve čtyřicetistupňovém horku 100 kilometrů.
Přes všechny uchvatné dálky, narození dcery, spousty práce se ke mně zase vrátil na půlmaraton letos. Připojil se ke mě kolem desátého kilometru. Přivítal mě větou:"Máme zpoždění, dělej!" Závod se změnil ve sprint, vydržela jsem 6 km. Zaznamenala jsem ceduli 16 km pak jen útržky a neustálý pokřik. Mdloby v běhu. Některé Michalovy hlášky byly fakt vtipné...
"Nezpomaluj, zrychli!"
"Je to jen v hlavě, energie máš dost, to bys vypadala úplně jinak..."
"Jsi unavená? To už se nezlepší. Tak přidej!"
"To je sprint! To není vytrvalostní běh! Zrychli!"
"Pánev dopředu, natáhni nohy. Aspoň o centimetr!"
"Nešetři síly, už jen 6 km!"
"Dělej, v cíli můžeš klidně umřít!"
Pak přišel 20. km a já už jsem nevěděla, jak to mám udělat, abych zrychlila. Tělo stávkovalo. Jenže jen v mojí hlavě. Běželo dál a nepomalilo. Naopak. Poslouchalo Michala. Pak modrý koberec. Cíl. Brečela jsem jak želva. 4 minuty zlepšení!
Michal něco snědl, rozloučil se a šel se ještě proběhnout. Dalších 30 km! Večer mi napsal, že je na mě pyšnej.
Letos se chystá zaběhnout v kuse 200 km. Šílenec.
Mám bráchu, který neměří čas sobě, ale mně. Neběhá na sebe, ale se mnou. Musí být z Marsu! To se jen tak nevidí. Je na mě drsnej, ale to na mě, povaleče a pohodáře, platí. Platí, protože pod tím vším mě má rád, jsem totiž jeho ségra.
Jsem ráda, že mám bráchu Marťana. A píšu to proto, že nevím, jak jinak mu poděkovat.

Iva Pondělíková, duben 2016