A začal další rok. Nic zvláštního se nestalo, dav lidí, sledujících novoroční ohňostroj, se rozešel, ztráty na životech nebyly.

Věděla, nebo spíše si myslela, že by bylo správné, aby si dala nějaké předsevzetí. Zhubnout? Přestat kouřit? Změnit práci? Vyměnit manžela?

Hlavou jí běželo tolik myšlenek, že ji to naprosto vyčerpalo. A pak, když šla kolem sámošky, uslyšela odněkud z dálky: „Běto, Běto, jsi to ty?“ Otočila se a zajíkla se. „Bože, ne….to….přece…ne…“ Podlomila se jí kolena.

A pak to ucítila. Hnusný alkoholový odér přímo před svým pěstěným obličejem. „Nemáš pár drobných na cigára, Bětuško?“

Bože, je to opravdu on, moje první láska! Potácel se, lehce zapáchal, ale ty jeho oči – pořád tak spalující a přitažlivé…

Chvíli zkoušela dělat, že ho nevidí. Dohnal ji a pevně chytil do náručí. Pokoušel se ji líbat a občas se mu to podařilo. Když ucítila jeho ruku na stehnech, vytrhla se mu a běžela pryč za zvuku: „Bětuško, Bětuško, miluju tě!“ Když konečně zpomalila, začala se zpožděním vnímat opojnost té chvíle.

Všechna předsevzetí se změnila v jedno jediné – chci chlapa! Budu mít chlapa. A vím, kde bydlel. Aspoň tenkrát na základce. Možná, že to předsevzetí změnit manžela, si tentokrát vezme k srdci. Sice alkoholik, ale pořád lepší, než sterilní intelektuál bez vůně a bez zápachu, kterého má už 20 let doma a 19 z toho s ním nespí.

Ano, změním manžela, řekla si a vzala za kliku dveří od lékárny. Snad tam budou něco mít, s čím si jako doktorka biochemie poradí.

Dana, Skupina tvůrčího  psaní - Praha, prosinec 2014