osobní rozvoj pro ty, kdo chtějí růst
JSEM BLBÁ?!

4. 1. 2017

happiness is things going well after hard work

Každý rok si plním nějaký velký sen. V roce 2016 se nabízely dva:
1. Začít chodit s Danielem Craigem. Ty oči!
2. Zaběhnout si vysněný maraton v New Yorku

Vybrala jsem si New York. Ano, asi nejsem mistr volby. Namísto objetí 007 a "protřebat, nemíchat" nastoupí dřina, sprostá slova, vstávání v noci proto, abych vedle práce zvládla odběhnout vše nutné. Taky abych žila ještě něčím jiným než během a pokračovala ve psaní další knížky. Jenže New York je SEN už dlouho! Běžet něco tak ikonického v mém milovaném městě... A tak si tu průběžně napíšu seznam utrpení, který si, slibuju!!, přečtu, než se zase někam přihlásím příště:

Leden, únor, březen nepočítám do maratonské přípravy, protože jsem ještě nevěděla, jestli se do NYC dostanu. Sama jsem se rozhodla, že výrazně zrychlím půlmaraton, a tak jsme dřela. A taky jsem za to na sebe pěkně pyšná. Taky jsem rozběhala bolest z odcházení a smrti mojí mámy.

V dubnu trochu trénuju, dost se flakám. Stále ležím na vavřínech. Maratón je přece až na začátku listopadu! Ano! Pojedu! Přesto na budík rozespale mumlám 'dnes ne'. Taky tomu odpovídá čas v neplánovaně a narychlo zorganizované maratonské štafetě na začátku května. Kůže líná.
Tak jo, zase do práce. Květen. Běhám. Ale taky nevynechám žádný večírek. Životospráva v háji. Ale vesele odškrtávám odběhaných 500 km od začátku roku. A vím, že následujících šest měsíců bude hustých. Nechci tam za vodou běžet v bezvědomí, chci si to užít. Ve Svatém Jánu pod Skalou je vysoká skála s dřevěným křížem. Až vyběhnu až tam a pak v klidu budu pokračovat v běhu dál, budu připravená. Jen jednu třetinu toho kopce dám teď. Dál už jen chůze a plíce visí na stromě. Krásný květen mi v samém konci přihrál 21 km přes louky a lesy po Lednicko-Valtickém areálu. Tak tohle bych měla běhat každý týden, jenomže s lehkostí. A přestat jíst kremrole v takových počtech. Že by se rýsoval plán na červen?

Červen začínám výmluvami na únavu a přetrénování. Taky začínají hudební festivaly a mejdany pod širým nebem. Kdo to má všechno stihnout?! Navíc New York je až zadlouho! A úplně nahoře na Petříně se ukazují všechny barvy světa zajaté v okvětních plátcích růží, tak se pražský trénink zvrhává v očichávání a kochání. A ještě. A ještě. Doplňuji tréninkový plán: cíl je užít si maximálně maratonský sen a do té doby naplno žít. Žádné omezování. Ať žijí letní tahy!
Díky Karlštejnskému závodu běžíme až k Malé mořské víle na dno lomu Velká Amerika. Seběhnout dolů temnou dírou ve skále za železnými vraty, které lom uzavírají, a pak se s posledním dechem stejnou temnotou vysápat nahoru, byl magický zážitek. A ještě k letním tahům. Ano skoro každý večer. Včera jsem přišla krátce po půlnoci, moje dcera o tři hodiny později. Že by také trénovala na maratón!? Mám za půl roku naběháno 660 km. A před odletem do NYC to bude minimálně dvojnásobek. Takže přidat.

Hurá. Konečně prázdniny! Červenec. Prvních pět dní poctivě trénuju. Pak nastupuje dvacet dní nicnedělání na málo objeveném honduraském ostrově. Mňam.
Nezapomněla jsem běhat? To testuju už dva dny po návratu 20 km v Brdech. Polovina trasy v lijáku a i přes to v dobré energii. Běhat jsem nezapomněla a únava i možná přetrénovanost jsou pryč.
Na Miřejovický půlmaraton se chystám na cyklisticko-pivním šumavském "soustředění".  Z kola jsem vyčerpaná a nemůžu sedět. Pivo je ok. Miřejovice jsem doběhla fakt z posledních sil. Předběhla jsem jen šneka s boudičkou.

První srpnovou sobotu mám jen tréninkovou dvacítku. Národní divadlo, kyvadlo, Letná, Stromovka, Hradčany, Smíchov. Takový sightseeing.  A tempo? Chůze po zadu je rychlejší. A není to žasnutím nad krásami Prahy. Mně to prostě rychleji nejde. Motivována dokumentem o Zátopkovi jsem se den poté znovu obula a tak jsem v prvním srpnovém týdnu poprvé dosáhla týdenní nálože 40 kilometrů. Jsem vyčerpaná a pyšná. Zasloužím si malou oslavu s červeným vínem. A právě tím jsem to zakřikla. Už ani jednou srpen 40 nebylo.

Za slušný trénink počítám horský závod v Beskydech a jinak zase ulehnutí na krovky. Začínám mít docela zpoždění v dlouhých bězích, které mě mají přinést do pohody při závodě v NYC.
Září zahajujeme Jizerskou padesátkou, tedy konkrétně její kratší 23 km verzí. Dostávám se nad 900 km od začátku roku. Mám stoprocentní pracovní vytížení a trochu se bojím, jak to všechno zvládnu. Rozednívá se později a vyběhnout ráno chce pěkné sebezapření. A sobotní dávky se zvyšují nad 25 km. Blížím se k 50 km týdně. K tomu plná pracovní palba nejvyšší koučovací sezóny. Stěžuju si málo. Vím, kam směřuju a jak moc o to stojím. 1078 km k poslednímu dni měsíce.

To nejtěžší teprve čeká v říjnu. Vypadá to asi takhle: V nejchladnějším, větrném a deštivém ránu si obléknu vybrané oblečení na závod a vyběhnu. Dělám to poprvé. Ani v jednom ze dvou předchozích maratónů jsem to nedokázala. 32 km. Sama. Uf! Au! Jenže... tak strašné to nebylo. Nietzsche napsal, že když má člověk nějaké proč, zvládne jakékoliv jak. A já víc a víc vidím, jak silné je moje "proč". Navíc jsem tuto nálož vyklusávala o víkendu v Miláně a neošidila jsem se tam ani v nejmenším. Ani v pitném režimu.
Nastává pomalu ubírání kilometrů a přichází síla i zrychlení. Začínám věřit, že jsem připravená. Jenže je to ještě jinak. 12 dní do startu lehká viróza a následuje brutální zánět dásně. Nastupuje řezník, antibiotika a doporučení odstoupit ze závodu. Nezlepšuje se. Bolesti a teploty trvají.
Nevzdám to. Dny úplně bez pohybu se hromadí.

Prosím svoje tělo, aby si vzpomnělo, že jsme letos spolu naběhali 1250 km a aby se se mnou za 6 dní postavilo se na start, užili jsme si každý krok a proběhli šťastně cílem.
30.10. 2016
Iva Pondělíková

A jak to všechno dopadlo???

Jsem vděčná, že jsem se, po všech zdravotních varováních a zákazech posledních deseti dnů postavila na start.

Nechci zapomenout, že:

Cesta na start a čekání na startovní čas je pruda okořeněná zimou. Ale nakonec tolik času nemáte, protože fronty na všechno jsou dlouhé. Do fronty na toaletu je třeba se postavit, když se vám vůbec nechce. Pak tam budete tak akorát.

Startuje se ve čtyřech vlnách. Netuším, jaké to bylo v té první. U nás pomalých běžců se génius okamžiku nějak vytratil. Asi jsem zmlsaná historickým centrem Prahy a prvními kroky za zvuků Vltavy. Navíc policejní a vojenské kordony budí trochu úzkost. Šedesát tisíc běžců na jednom místě je bohužel dobrý terč.

Až když běžíte po dlouhém mostě, pochopíte jak moc je první polovina do kopce. Ta druhá část z kopce je téměř nepostřehnutelná, protože lovíte plíce. Mostů jsem napočítala pět. Fuj.

Myslela jsem si, že to nejhezčí bude New York. Panoramata byla úchvatná. Barevný podzim plný slunce. Viditelnost nekonečná. Ale vítěz to nebyl.

Zlatou medaili za mě jednoznačně získávají diváci. Je to jako když celou dobu dobíháte k cíli. Neskutečně vtipné transparenty, bubny, tanec, prostě mejdan v ulicích. Máte-li na triku jméno, zdá se vám, že jsou tam všichni vámi. "Iva, I love you. But go now!" "Iva, I can see you! Run fast!" A kromě fandění nabízejí diváci normální jídlo a pití (abyste se z těch gelů a iontů nepo...). Děkuju. Diváci nejsou na mostech a úplně v cíli. A taky v židovské části. Tam se na vás nikdo nepodívá, neusměje. Nevím, co si o stádu upocenců myslí. Můj odhad je "trapné a nedůstojné".

Hudba. Tolik výborných kapel slyšíme jen na vybraných festivalech. Škoda, že jsem spěchala dál. Naštěstí ne tak rychle.

Opravdový hnus, hned vedle mostů, je, když vběhnete na Manhattan a nejste vzdušnou čarou daleko od cíle. Jenže houby! Ženou vás opačným směrem po 1. Avenue nahoru a vy tu mnohakilometrovou štreku vidíte před sebou. A taky to, že je to do kopce. Skoro pořád.

Bronx je kapitola sama o sobě. Běžce hlídá tak jeden policaj na dva diváky. Jenže diváci, aspoň ti, které jsem viděla já, jsou skvostní. Ještě větší energie než jinde, opepřená drsným povzbuzovacím slovníkem. Škoda, že už Bronx končí. A loučí se transparentem "Last fucking bridge, I promise".

Chci pamatovat, že jsem se v první půlce závodu rozhodla, že po silnicích dlouhé tratě už běhat nebudu. Vrátím se do přírody. Na louky, do lesů a do hor. Běželo vedle mě "tričko" "Enjoying the best day of my running history". Když jsem upadala na mysli, opakovala jsem si to. Je to můj vysněný závod. A navíc poslední na silnici. A že už se to opakovat nebude. Tak stojí za to neumírat.

Nápis, který se mezi diváky opakoval "Smile! You paid for it", ukazoval na viníky toho všeho zpoceného úsilí.

Šneci. To je zábavné společenstvo těch, co běhají pro radost, nekoukají na hodinky, cestou se fotí navzájem, většinou běží pro něco nebo někoho. A taky občas jdou. Nebo tančí. To byla moje kategorie.

Když konečně sbíháte 5. Avenue, máte před sebou v dálce Empire State Building a do zlata zbarvený Central Park a taky ještě pár mil. Jenže tady už víte, že to dáte. Tohle je běžecký sen.

Rodiny a přátelé. Dojemné. Čekají s nápisy, svačinkami a foťáky. A kategorie šneků u nich zastavuje, pokecá, posvačí, objímá se a pak v klidu pokračuje dál. Moc jsem si přála, abych tam někoho taky měla. Splnilo se. Necelou míli před cílem na mě čekala Anežka. To bylo asi nej.

Většinu závodu jsem běžela a usmívala se. Zbytek času jsem si říkala, že jsem kráva a jestli mi to stojí za to. Posledních dvacet kilometrů to byl závod mého života. Věděla jsem, že mám síly na rozdávání, zrychlila jsem. Každý krok byl zúročení tvrdého tréninku. Každý krok byl poděkování mému tělu, které, i když před tím dostalo takový čoud, šlapalo jako hodinky. Nepotřebovala jsem skončit v cíli. Mohla jsem běžet dál.

Cíl. Medaile. Zima ukrutná. Tma. A žádné pivo. Prázdnota. Až později mi to připomnělo okamžik vystoupení na vrchol mojí milované hory: to je jako všechno?

Pak už ležím na posteli, odpískávám afterparty a přemlouvám se k zutí bot.

6.11. 2016
Iva Pondělíková

P. S.

Neběhám s hodinkami. Netušila jsem jak běžím. Ale šlo mi to. Závodila jsem sama se sebou a byla jsem zklamaná, když na mě bliknul cílový čas. Mohlo to být rychlejší: nemusela jsem pořád svačit, nemusela jsem fotit, mohla jsem méně pít. A hlavně jsem mohla i přidat, protože mě druhý den skoro nic nebolelo. Knížku EGOOTROCTVÍ jsem loni psala hlavně pro sebe. Tohle byla extra kapitola. Moje soutěživě protivné a vyčítající ego mě zajalo na tři dny a pořád mě kousalo svým "měla jsi, neměla jsi, promarnila jsi šanci, celý rok jsi dřela zbytečně, jsi prostě děsně pomalá a nejsi žádný běžec...." Po třech dnech jsem jej konečně zahnala. A nastoupila blaženost. Když zavřu oči, znovu běžím k Empire State při západu slunce.