Od minulého článku už pro nás není zodpovědnost cizí pojem. Nyní se podíváme, jak to v této oblasti vypadá s emocemi. Na začátek trochu teorie aneb jak vnikají emoce. Teorií je samozřejmě více, my se však podíváme do mozku, kde je jejich putování poměrně prokazatelné.

Na začátku všeho je počitek (co vidím, slyším, hmatám atd.), který se nervovým systémem dostane do kmene mozkového (je to nejstarší část mozku). Tam dojde k vyhodnocení podmětu z hlediska základních funkcí těla. Mozkový kmen dále pošle informace do limbického systému. Jeho součástí je amygdala, která signál dále vyhodnocuje a spustí v těle příslušnou fyzickou reakci. Dále posílá signál na jiné místo do limbického systému (hipokampus), ve kterém je uložena paměť včetně té emoční. Aneb když máme s nějakou událostí spojenou určitou emoci, je automaticky spuštěna. Z amygdaly v tu samou chvíli putuje impuls i do neokortexu (racionální mozek), ten může tuto reakci zastavit. V neokortexu je však signál později než v hipokampusu (protože je to dál a v jiném systému), takže první reakce je vždy emoční. Odtud známé počítej do deseti.

Vysvětleme si celou věc na jednoduchém příkladu: Vidíte hada. Amygdala spustí stresovou reakci. Hipokampus si vzpomene, že se jedná o nebezpečí. Začnete prožívat strach a vykřiknete. Za několik vteřin si všimnete, že had je gumový a uklidníte se (to už informace prošla neokortexem).

Co z toho vyplývá? Emocím nelze zabránit. Každá reakce je nejdříve emoční. O její prudkosti a délce trvání rozhoduje celá řada dalších faktorů jako je temperament, výchova, sociálně-kulturní prostředí, zkušenosti atd. Prožívání každého člověka je jedinečné, protože kombinace temperamentu, zkušeností, výchovy, sociálně-kulturního prostředí a zkušeností je neopakovatelná. Na stejný podmět různí lidé reagují různě. Věc, kvůli níž se jeden naštve, může být zdrojem radosti pro druhého.

Z výše uvedeného je tedy jasné, že emoce vznikají uvnitř mozku každého z nás a nikdo nám je nemůže dodat z venku. Těžko nás tedy něco naštve nebo nám udělá radost. Děláme to sami. Tudíž jsme si za své emoce, jejich prožívání a chování, pro něž jsou podmětem, zodpovědní my sami a nikdo další. Stejně to platí i vůči druhým – těžko někoho rozesmutníte. Můžete být podmětem jeho smutku, nikoliv však příčinou. Nemůžete za to, jak se druhý cítí, stejně jako nikdo jiný nemůže za to, jak se cítíme my.

Zní to tvrdě? Možná. Já si vzpomínám, jak mě toto poznání osvobodilo. Mimo jiné to znamená, že nás emoce nemusí ovládat, ale my můžeme pracovat s nimi, ať už se je rozhodneme v určitých případech zmírňovat, zintenzivňovat, navodit si určité pocity nebo ovládat vlastní náladu. Způsobů je celá řada, já zmíním jeden.

Jestliže už emoci prožívám, je důležité ji přijmout, nepotlačovat, ani násilím nepřebarvit na růžovo. Pro začátek ji zkuste pojmenovat. Inspirovat se můžete ve výčtu 7 základních emocí, které jsou základem všech složitějších pocitů: strach, hněv, radost, smutek, důvěra, znechucení, očekávání, překvapení. Pozorujte (aniž byste hodnotili!), co s vámi emoce dělá. Jaké myšlenky vás napadají? Co se děje s vaším tělem? Kde přesně a co cítíte? Jak to vypadá s vaším dechem? Pokud to zkusíte, po chvíli si všimnete, že prožívání zmírňuje. Chce to jen trochu tréninku a nevzdat metodu při prvních neúspěších ;-).

Druhým krokem může být, uvědomit si, kde se toto prožívání vzalo. Kořenem každé emoce je potřeba. Zeptejte se, co byste v dané chvíli potřebovali? Stejně jako základní emoce existují základní lidské potřeby, které jsou nám všem společné: seberealizace, svoboda, láska, intimita, smysl, shoda a ztotožnění, přátelství, sociální vazby, jistota, bezpečí, kreativita, krása, pomáhat, uznání, komunikace, sdílení atd. Někdy mi trvá, než najde tu skutečnou potřebu, kterou mám v daný moment nenaplněnou. Že jsem natrefila na tu pravou, vždy bezpečně poznám podle toho, že se mi znatelně uleví.

Téma je opravdu velmi široké a já se k němu v budoucnu vrátím :)