osobní rozvoj pro ty, kdo chtějí růst
ČLÁNEK: KUŠ, EMOCE! (ZUZANA NEUSTADTOVÁ)

27. 3. 2015

V tomto článku naváži na svůj předchozí, který se věnoval vzniku a zpracování emocí. Nyní se na možnosti zacházení s emocemi podíváme blíže. Jak už jsem se zmínila, emoce máme všichni a nelze jim zabránit. Lze s nimi však zacházet. Základem je emoce nepotlačovat.

Současná společnost je velmi racionální – privileguje myšlení a rozum a snaží se náš už během výchovy od pocitů a emocí oddělit, což se jí, dlužno říci, většinou daří. Učí nás, že mluvit o sobě a svých emocích se nesluší. Jakmile to uděláte, vystavujete se podezření z egocentrismu, narcismu a sebezahleděnosti. „Nesluší se zabývat sám sebou, je třeba myslet na druhé.“

Vzpomeňte si, jestli náhodou ze svého dětství neznáte také okřídlené: „Není hezké se vztekat. Hodný chlapec / hodná dívka se takhle nezlobí. Jdi do svého pokoje a vrať se, až se nad tím zamyslíš.“ Takže jdete, zamýšlíte se (používáte hlavu) a rychle dospějete k závěru, že jste vinen / vina. Tím pádem si zafixujete, že je lepší se od své emoce (srdce) odstřihnout a její prožívání v sobě udusit. Vrátíte se a přízeň rodiny (paní učitelky atd.) si vykupujete falešným úsměvem na tváři.

Podobně je to se smutkem, protože „Jsou lidé, kteří jsou daleko nešťastnější. Jdi do svého pokoje…“, takže nemáte právo být smutný a když už to uděláte, tak jste egoista. Začnete se odsuzovat.

I projevy velké radosti jsou po zásluze potrestány. Často je poskakující, křičící, nahlas si pouštějící hudbu, dítko umravněno větou: „No neraduj se příliš. Život zase taková legrace není.“

Co se tedy naučíte? Být dospělý znamená odříznout se co nejvíce od svých emocí. Abych byl milován a měl své místo na tomto světě, musím dělat nikoliv to, co cítím, ani to, co bych chtěl, nýbrž to, co chtějí druzí.

Jenže když budeme své emoce potlačovat, dočkáme se v zásadě dvou věcí. Buď začneme být citově oploštělí, uzavření a ztratíme schopnost empatie vůči druhým (protože ji nemáme ani vůči sobě) nebo jsme velmi výbušní, jsme prudce a nekontrolovatelně reaktivní (prudká reaktivita na nějaký podmět ve smyslu „To se stalo kvůli tobě! Kdyby si nebyl/a takový….“) a máme časté konflikty s okolím.

Prvním krokem je dovolit si emoce prožívat. Zabavit se programu „Abych byl milován…“ a „Být dospělý znamená…“ . Pak si osvojit rozpoznávat emoci ještě ve chvíli, než plně nastoupí. To lze podle změny nálady a tělesných symptomů.

Pak je důležité umět emoci pojmenovat (jak jsme o tom psala v minulém článku), protože až v tu chvíli s ní mohu nakládat. Pozorujte svoji emoci. Pozorujte ji uvnitř vás. Buďte chvíli sami se sebou ve svém středu. Uvnitř nás samých jsou totiž emoce daleko menší než navenek. Vnější reakce jsou velmi často manifestací našeho ega, které na sebe v danou chvíli potřebuje upozornit, zdůraznit svou důležitost, případně si „nenechat ublížit“. Když se dostanete do svého jádra (vzpomeňte si na článek „Já a mé druhé já“), není pro ego více místa.

Emoce umí být pěkně nepříjemné a my máme tendenci se jich zbavovat, takže dost často „abychom se z toho dostali“ nedokážeme nic lepšího než to svádět na někoho jiného nebo na něco jiného. Jelikož nechápeme ani neovládáme svůj vnitřní život, hledáme viníka mimo sebe a ten slouží jako obětní beránek za naše trápení. Toto chování se může natolik zautomatizovat, že se stane mnohdy nevědomým. V takových případech mluvíme o tzv. projekci. Naše subjektivní prožívání a jeho obsahy jsou přenášeny na druhého (nebo na nějakou věc, situaci), jako by to byly jeho vlastnosti a patřily k němu. To, co pozorujeme při projekci na druhém je totiž neslučitelné s naším přesvědčením o sobě samém. Vzpomeňte si, kdy jste naposledy obvinili někoho z arogance nebo namyšlenosti. Kdy jste se sami cítili stejně? Kdy jste se naposledy chovali podobně jako váš protějšek? Jak často se takhle chováte sami vůči sobě? Místo odpovědi „pořád“ nejděte pro všechny čtyři otázky co nejkonkrétnější situace.

Emoce se projekcí tak sice na krátko můžeme zbavit, ale nezbavíme se jejího obsahu. Začneme si emoce racionalizovat, vytvářet si vlastní absurdní vysvětlení toho, co se nám děje.

Pro poznání vlastní vnitřní reality (prožívání a pojmenování emocí a potřeb na ně navázaných) doporučuji následující cvičení „Třikrát tři minuty denně“. Jediné, co k této technice potřebujeme je píle, vytrvalost a disciplína při jejím pravidelném provádění. Jde o tři minuty naslouchání sám sobě bez soudů, výčitek, aniž se pokoušíme cokoliv opravovat nebo hledat řešení. Tři minuty věnované plnému soustředění, tři minuty věnované výhradně vám samotným, nikoliv našim plánům a starostem. Třikrát denně. (Doporučuji nastavit si upozornění na mobil). Pravidelné pěstování přítomnosti sám v sobě je tím hlavním v procesu změny profesního i citového života.

V článku jsou použity myšlenky z knihy Thomase d’Ansembourga: Přestaňte být hodní, buďte sami seboui, Rybka Publisher, Praha 2013.