V tomto dílu seriálu o osobním rozvoji se budu věnovat otázce osobní zodpovědnosti. „S dospělostí přichází odpovědnost.“, jak často jsem tuhle větu na cestě svým dospíváním slyšela. Dnes už se málokterý dospělý nad něčím takovým pozastaví. Podkládáme zodpovědnost za samozřejmost.

Že to tak jednoznačné není, zjistíme, když se zamyslíme nad tím, jak mluvíme. Schválně, jak často říkáte tyto věty a slovní spojení:
„Vedoucí mi to nařídil…“
„Musel jsem to udělat…“
„Já za to nemůžu…“
„Tolik jsem se snažil/a…“
„Nemohl/a jsem to vědět…“
„Byla dopravní zácpa…“
„Ano, ale…“
„Kdyby…“
Výčet by byl samozřejmě mnohem delší, zvlášť když pokud si uvědomíme, že 95% lidské komunikace je manipulativní (a výzkumy to potvrzují).

Manipulace je zřeknutí se odpovědnosti. Vychází z přesvědčení, že za to, jak žiji, může mé okolí, nepříznivé okolnosti apod. Nejčastěji manipulujeme z pozice oběti. V této roli se soustředíme na faktory, které nemůžeme ovlivnit, takže nemáme s nastalým problémem nic společného. Velmi často se objevuje v situacích, kdy čelíme nějakému obvinění (ať už vyslovenému nebo nevyslovenému). Je to strategie, jak zůstat nevinný.

Odpovědnost lze definovat jako schopnost odpovědět na jakoukoliv situaci. V takovém případě naše reakce nejsou určovány vnějšími okolnostmi ani pudy. Můžou na vnějších faktorech a vnitřních pohnutkách záviset, ale vždy si uvědomuji, že mám možnost volby.

Jak se tedy vymanit z manipulativní hry a přijmout odpovědnost? Vzít na vědomí, že řešení máte v sobě. Místo nářků jasně a přesně zformulujte žádost. Uvědomte si, že jste svobodní dělat, co chcete. Není pravda, že něco musíme. Na konci každého „musím“ stojí nějaké naše rozhodnutí (Samozřejmě až na ten jediný lehce morbidní případ. Ale narovinu, jak často vám někdo míří pistolí na hlavu?). Můžete na každou situaci odpovědět na základě své svobodné vůle. V podstatě existují vždy 3 řešení: Situaci změnit, odejít nebo změnit vnitřní postoj. Odměnou za přijetí zodpovědnosti je síla. Stáváme se tvůrcem svého života. Znamená to vzdát se naděje, že věci budou jiné, než jsou. Můžeme realitu vnímat jako výzvu, každodenní dobrodružství.

A jak to vypadá v praxi? Nejčastějším slovním spojením tvůrce (na rozdíl od oběti) je „mohl bych…“ nebo „mohlo by se…“.

Na místo:
„Je to beznadějné.“
„Zatím jsem nenašel /nenašla řešení…“
„To nejde.“
nahradíme: „Rozhodl jsem se to neudělat.“

„Už musím jít.“
Vyměníme za: „Už chci jít.“

A okřídlené „Nemám čas.“
za: „Soustředím se na jiné priority, které jsou pro mě přednější.“.

Udělejte sami se sebou pokus a nahraďte slovo „musím“ slovem „chci“ nebo ho neříkejte vůbec. Sama to už několik měsíců praktikuji a mohu vřele doporučit. Ze začátku jsem byla hodně překvapená, jak často slovo „musím“ používám. Podařilo se mi ho vymínit tak na 90%. A vedlejší efekt? Uvědomění si, že jsem šéfem svého života, mi pomohlo leccos změnit. Žijeme se mi lehčeji s vědomím, že nejsem bezmocná, ale že řídím svůj život.

„My, kdo jsme žili v koncentračních táborech, si pamatujeme muže, co chodili po barácích, utěšovali ostatní a dávali jim svůj poslední kousek chleba.
Možná jich bylo jen několik, ale jsou dostatečným důkazem toho, že člověku může být sebráno všechno až na jedno: na onu poslední lidskou svobodu vybrat si svůj postoj v jakékoli situaci, zvolit si svou vlastní cestu. […] A právě tato duchovní svoboda, kterou člověku nelze nikterak vzít, činí život smysluplným a dává mu směr.“

VIKTOR FRANKL

V článku jsou použity myšlenky z knih:
Kofman: Vědomý business. Integrita, úspěch a štěstí. Praha 2010, Portál
Ch. Petitcolin: Oběť, kat a zachránce. Praha 2008, Portál