osobní rozvoj pro ty, kdo chtějí růst
NÁVOD NA PŘEŽITÍ KVĚTNA

5. 5. 2017

Všude jen květen - lásky čas a těch hrdliček...

Jak na to jít trochu jinak, s Ivou Pondělíkovou a její knihou Egootroctví. Úryvky z kapitoly LÁSKA, na prodloužený víkend. Ale na prázdniny by bylo lepší si ji koupit celou:-)

...

Bezpodmínečná láska je stav, kdy hluboce milujeme a nic za to nechceme zpátky. A zároveň věříme, že jsme lásky hodní jedinci. Hodni lásky i se svými chybami a ztroskotáními. V nedokonalosti dokonalí a milovaní. Jenže... postupně, jak jsme vyrůstali, naučili jsme se něco úplně jiného.

Podívejme se na to, co v nás víru v lásku, která neklade žádné podmínky, postupně ničí.

Pár situací pro ilustraci:

  • Teď jsem ti vyměnila plenu. Jestli se ještě jednou pokakáš, nebudu tě mít ráda.
  • Když to nedojíš, maminka bude smutná a nedá ti pusu.
  • Ty nás vůbec nemáš rád, že jsi pomaloval stěnu v pokoji. Kdybys nás měl rád...
  • ... „AHA, láska tady není pořád a všude, jak jsem si původně myslelo. Ale vždycky se dá koupit nebo za něco vyměnit. Když budu dělat to, co se dospělým líbí, budou mě mít rádi," řekne si dítě. A to se mu potvrzuje i nadále v životě. A pak tento poznatek předává dál. V budoucnosti také svým dětem.
  • „Dali jsme ti všechno, tak nám tu lásku oplať a jdi prosím na vysokou." A tak mladý muž nastupuje na školu, aby nezklamal svoje rodiče. Nastupuje na školu, která mu brání dělat to, co má rád...
  • „Pro mě to uděláš, viď? Z lásky, že?" Co jí mám říci? Mám ji rád, ale teď právě to tak úplně necítím. Udělám to, bude klid...

Mladý člověk si znovu a znovu potvrzuje, že lásku dostává za něco. Postupně se naučí si lásku kupovat. A ostatním ji prodává.

Uf. Kdybych si jako rodič více uvědomila, co každou větou dělám své dceři... Moje výčitky částečně, ale vůbec ne úplně, uhladil můj vynikající učitel Robert Gonzales, když nám říkal, že nelze neztraumatizovat dítě. Měl pravdu. Tolik životních situací si mozek dítěte přebere po svém...
A tak nám v dospělosti nezbývá nic jiného než pochopit naše dětská zranění a chovat se k nám samým ohleduplně. S laskavostí. Teprve až budeme laskaví k sobě, jsme schopni laskavost a lásku projevit těm druhým. Kéž nám naše děti odpustí. A na nás je odpustit svým rodičům a vychovatelům. Dělali to nejlepší, na co měli v té době kapacitu.

Cvičení Boot camp bezpodmínečné lásky

Kdo má psa, má před sebou živoucí příklad bezpodmínečné lásky. Kočky jsou více své a méně čitelné. Ale i od nich se můžeme učit.

Zkusíme něco bez zvířat.
Pro „začátečníky": Vybereme si člověka, kterého máme rádi. Pomyslíme na všechno, co nám přináší do života. Chvíli zůstaneme v tichosti s radostí a vděčností.

Pro „středně pokročilé": Tentokrát si vybereme někoho, kdo nás někdy naštve. Pomyslíme na to, čím nám obohacuje život, když nám jej zrovna neotravuje. A chvíli zůstaneme s radostí. Možná se i otravnost v této perspektivě zmenší. A pak si v duchu vyjmenujeme tři věci, které se díky tomu, že nás štve, učíme pro náš vlastní život.

Pro „mazáky": Je zřejmé, že teď si vybereme někoho, koho nesnášíme, nezvládáme, kdo nám ze života dělá peklo... (Jasně, že si peklo ze života děláme sami. Ten člověk nám pouze přihrává.) Najdeme kontakt s naším vnitřním klidem a soucitem. Pak se podíváme na dotyčného očima milujícího rodiče. Může nám to chvíli trvat. Uvědomíme si, čím těžkým musel asi v životě projít nebo čím prochází, že se chová tak, jak se chová. A zůstaneme chvíli v klidu se soucitem a pochopením. A pak stejný soucit a pochopení vyjádříme sobě. Sobě a všem svým myšlenkám a reakcím, které se v nás ve vyhrocených situacích probouzejí.

...

Přání

 Tuhle část dne má starý pán nejraději. Stíny se prodlouží a zvenku světlo rozsvěcující se metropole dává všemu klidný nádech. Jakoby se čas na chvíli zastavil před tím, než New York nastartuje do další dunící a nekončící noci.

Chlapecký hlas se stopou puberty z vedlejšího pokoje ho odtrhne od podvečerní krásy: "Když tuhle hru dám, vzdám se všeho na světě."

Starému pánovi se nekontrolovatelně roztřásly ruce. Na plédu, který má přes kolena, se zaleskly kapky čaje.
„Zase jste se polil, tatínku. Pojďte, dám vám utěrku", s jemným náznakem netrpělivosti vstoupí neslyšně snacha. Úzké kalhoty a vestička zvýrazňují její štíhlou postavu. Otevřenými dveřmi je vidět sbalená taška u vchodu.
„Tak nevím, jestli ty dva uličníky tady s vámi mohu nechat. Opravdu to zvládnete?" Ta otázka není adresovaná tchánovi. Je to obava matky, která si chce udělat víkend pro sebe. Po dlouhé době. Někoho má, to se pozná.
Pípla esemeska. Ona bleskurychle sáhne po telefonu a zaostří na displej. Taky už vidí hůř.

„Tak kluci, pojďte mi dát pusu. Já už jedu", křikne do pokoje vedle. S leností nažraných šelem se dva krásní chlapci doploužili ke vchodovým dveřím. „Tak se měj a něco nám přivez," bez velkého zájmu nastaví tváře k políbení.
„A netopte v krbu, ať nevyhoříme. A vůbec, opatrujte se," krásná matka se stopou nekonečného smutku ve tváři mizí v chodbě.
Starý pán volá vnuky k sobě. Stále má silný, hluboký hlas. Nikdo by jej nespojoval s pětasedmdesátiletým mužem.
„Co je, dědo? Co zas?", neochotně dorazí oba za ním.
„Zítra vám potřebuju říci něco důležitého. Co takhle ve čtyři s hromadou dobrot u krbu?"
„Tak jo," odpovídají záda postav ploužících se zpět směrem do svých pokojů. Tablety čekají.

 Do hlavy se starému pánovi snad potisící vkradl živý film. Luxusní sídlo na Manhattanu. Jedenácté patro s překrásným výhledem. Architekti udělali malý zázrak. Nikoliv studený luxus, ale útulná harmonie vytvořila zázemí jinak drsnému realitnímu businessu. Ze šéfovské kanceláře se ozývají rozrušené mužské hlasy. Dva stíny živě gestikulují. Už nesedí, stojí proti sobě jako kohouti. Před skleněnou stěnou rozpačitě přešlapuje sekretářka. Na podnose jí stydne káva. Bojí se vejít... Tenkrát..., to bylo před deseti lety... Jeden z těch hlasů patřil jemu, Janu Nowakovi, tehdy ještě v plné síle. Kdyby jen tenkrát tušil. Nebo potom mohl vrátit čas!

Ráno. A je tu zpět realita. Na dnešním odpoledni starému Janu Nowakovi moc záleží. Musí toho vnukům tolik říci. Chtěl ještě počkat, až budou starší, ale včerejší věta o pokoření počítačové hry vše urychlila. Všechno na světě prý dá. Co když se to projeví i u nich! Dnes jim musí říci pravdu.
„Ještě přineste, Agáto, pralinky z hořké čokolády. Adámek je miluje". Jako jeho táta. Ta myšlenka ho bodne u srdce. I hospodyně Agáta si vzpomněla. Bolestí sevřela ústa do tenké linky.

Jenže jak má ve svých letech vysvětlit dospívajícím klukům, že všechno důležité máme. A že nic nestojí za „všechno na světě". Pro ně budhistický kecy. A taky se bojí, že je svým doznáním ztratí. A to už by neunesl. Přesto se pak v sobotním odpoledni ve starém muži objeví odvaha a začne vyprávět bez dechu poslouchajícím vnukům všechno bez příkras. Všechno.

Když byl malý kluk, jednou, si hrozně moc přál autíčko. Takové obyčejné, plechové. Ale pro něj to bylo to nejkrásnější, co kdy viděl. Dokonce si večer před spaním klekl na tvrdou podlahu a poprvé se bez přinucení rodičů modlil. V noci skoro oči nezamhouřil. Měsíc v úplňku svítil přímo do jeho postele a jemu se zdálo, že se chvílemi vznáší.

Za dva týdny v narozeninovém balíčku skutečně autíčko objevil. A to, že ta magická noc úplného měsíce, nastartovala řetěz podivností, to pochopil až ve svých pětatřiceti. Pochopil, že plnění jeho vytoužených přání nebyly a nejsou náhody. Že náhodou nebylo přestěhování do jeho vytoužené Prahy a ani že se rok na to zázrakem dostal do špičkového fotbalového oddílu a že další rok poté vyhráli soutěž. A spousta dalších věcí se mu podivně splnila. Dostal se na vytoužená práva, i když se mu bolševik snažil studium všemožně překazit. A taky získal nejkrásnější dívku na fakultě. A když se pak začala poohlížet po někom jiném, pomohlo neplánované otěhotnění. Spolu, tehdy už s manželkou a novorozencem v náručí, se všichni dostali do New Yorku. Nikdo nechápal, kde komunisti selhali. A v New Yorku už zůstali. Při třiatřicátých narozeninách vlastnil, i když jako relativně čerstvý přistěhovalec, jednu z největších realitních firem na Manhattanu. A jeho zisk se v dalším roce téměř ztrojnásobil. A navíc mu pak ještě svůj podíl levně prodal jeho americký společník. A tak se postupně stal Jan Nowak opravdu vlivným mužem, byl téměř bez výhrad akceptován podnikatelskou a politickou smetánkou. Tak moc si to všechno přál.

Jenže to nebyly jen dobré události, které mu hrály do karet. Dobře si vybavoval svoji zoufalost, když k nim do sedmé třídy propadl klučičí král Žižkováků a okouzlil všechny spolužáky i spolužačky a jeho tím postavil na vedlejší kolej. Moc si tenkrát přál, aby s nimi přistěhovalec do školy už nechodil. Po prázdninách skutečně nepřišel. Utopil se na plovárně.
A pak také už v New Yorku jeho největší konkurent beze stop zmizel na dovolené v Indii.
Až ve svých pětatřiceti nahlédl podivný algoritmus svých úspěchů. Najednou se mu vše poskládalo do jasné odpovědi. Odpovědi, která navždy zmrazila jeho bezstarostnost. Plní se mu se železnou pravidelností jednou do roka kolem narozenin to, co si moc přeje. Jedno z jeho vroucných přání za rok. Ale které a jak? To řídí někdo jiný.

A také mu vždy spolu s další svíčkou na dortu zčernala jedna žilka na těle. Tomu zpočátku, ve škole, nevěnoval pozornost. Prostě se mu žilky od mládí dělají. A pak mu teprve došlo, že objevení černého znamení přesně v den narozenin není rodová dispozice.