A je to tady!!! Již dříve avizované se stává skutečností!!!

Celé léto a část podzimu Anonymní autoři psali povídku na pokračování. Text vznikal živelně pod taktovkou skupiny nadšených autorů a po odborné korektuře a možná i malé cenzuře je pro vás připraven k přečtení (a vyjádření, samozřejmě, potřebu zpětné vazby všichni chápeme:-))

Upozornění č. 1: Čtení je zcela nevhodné pro mladistvé do 18 let.
Upozornění č. 2: Příběh je smyšlený a nepopisuje žádné skutečné osoby ani události. Jakákoliv podoba s realitou je proto čistě náhodná:-)

 

**** Kulhánková****

Spolužáci. Cizí lidé. Kdysi jsme spolu chodili na gympl. V prváku jsme se mydlili mokrými stočenými ručníky a jelita na sebe nenechala čekat. Pak tam byly ty děsivé modré trenýrky holek na tělák. Kdo nepoznal, nepochopí. Škrticí gumičky okolo stehen. A jak nám formovaly pěkně postavu! Speciálně v období menstruace, kdy k mání byly vložky pouze ve velikosti menšího windsurfingu a stejně tak neohebné, byla kombinace trenýrek a menstruačního skvostu nejvíce sexy. Ani kluci v červených trenýrkách nebyli žádní manekýni. Jen Ptáčková měla doma ušité adidasky. Se čtyřmi pruhy.

Proč jsem si vzpomněla právě na tohle? Teď tady stojí nesourodá parta studijních souputníků, šprti i propadlíci. Umytí a vyšňoření: v černém. Ta rakev je poslední bydliště Ivany Ptáčkové. Vážnost této chvíle ruší trochu nemístně výtvor sprejera na hřbitovní zdi ŘÍĎA JE VELKÁ NEKUNDA...

Ptáčková. Hezká, mírně macatá holka se svůdnou pusou. Prospěch nic moc, ale studnice zkušeností. Jestli nekecala, přišla o panenství před zahájením osmé třídy. Fakt jsme potřebovaly nějaké šťavnaté informace a poučení. Internet nebyl a v Ohníčku ani Květech nic pořádného nepsali. A v „už si čet‘ Mladý svět“ byla nejdůležitější fotka Husáka. (A teta Sally neporadí a neporadí)

Jmenuju se Kulhánková. Křestní jméno Jana není důležité. Nikdo mi jinak než Kulhánková celou základu a gympl neřekl, ani učitelé. A doma jsem byla Koblížek. Super předurčení pro pozdější pravidelný pobyt na pohovce psychoterapeuta. A mě, nezajímavou Kulhánkovou, si z nějakého důvodu atraktivní a protřelá Ptáčková vybrala za pobočnici.

Vlastně ani nevím, jestli jsem měla Ivanu ráda nebo jsem ji nenáviděla. Co jí ale nikdy nezapomenu je to, že mi vyfoukla Karla. A udělala to jen tak, aby mi ukázala, že do postele dostane každého, na koho si ukáže. Ale já jsem Karla milovala. Ty jeho oči a paže. Tolikrát jsem si představovala, že budu v jeho objetí a budu jen jeho. A ta potvora Ivana pak jen luskla prsty a bylo po všem. Po lásce i kamarádství. Nikdy jsem jí to neodpustila. A nemyslím si, že na tom něco změní skutečnost, že tu právě teď leží v rakvi.

A navíc je dnes středem pozornosti zase ona. Uvědomila jsem si, že jí snad závidím i to, že zemřela jako první. Vždycky dokázala zaujmout a tenhle nečekaný šok, který nám všem způsobila, si asi nemohla nechat ujít! A ještě tak elegantní. Sebevražda! Věděla dobře, že takhle na ni nikdy nikdo nezapomene. No jasně, přišli úplně všichni! Stát se to mně, tak je tady určitě jenom hrobník.

„Čau Kulhánková,“ zašeptal někdo vedle mě: „Seš nějaká zadumaná.“ Krve by se ve mně nedořezal, byl to Karel. Ucítila jsem lehký dotek jeho ruky v pase. A vyhrkly mi slzy.

„Nebreč, vždyť tak moc jste se poslední dobou nemilovaly!“ šeptal Karel, teď už velmi blízko mého ucha.

Na vysvětlování, že čert vem Ptáčkovou a že bulím proto, že se mi vrátily vzpomínky na všechno, co jsme spolu s Karlem prožili. A hlavně mnou cloumá vztek i lítost najednou pro všechno, co jsme neprožili. Neprožili kvůli té kozaté mrše, co se teď povaluje v rakvi. No v nebi určitě není. Já se trochu více přitulím. S Karlovou vůní bych zůstala klidně na věky.

„Ehm, ehm!“ významně si odkašlal elegantně oblečený stařík ve značkových hadrech po mém levém boku... Můj manžel...

Rozhlížím se kolem. Celá naše třída! Některé jsem neviděla více než 20 let, pořád je ale poznávám. Už nemají tak telecí výraz, někteří jsou dokonce přitažlivější než kdysi, jiní už těžce za zenitem. Všichni jsou zaražení, vážní. O čem asi přemýšlejí. Cítí to stejně jako já? Smrt vrstevnice je jako když se vás dotkne vaše vlastní smrt! Jakoby na nás Ptáčková křičela z rakve: „Všichni jste smrtelní!" Je to fakt mrcha! Ona mi prostě pořád musí kazit radost ze života!

Jeden z těch, který vypadá stále k světu, je Richard. Richard. Myšlenky mě zanesou do dávné minulosti. Tenkrát krátce před maturitou, Ptáčková tak lacině odlákala Karla mezi své nohy a tím přetrhala nitky mého a Karlova bližšího vztahu, který se zlehka rodil z našeho vzájemného přátelství. V zoufalství jsem hledala útěchu kdekoliv. Pohledný, veleslušně vychovaný Richard příležitost využil. Miloval mě od prváku. Mohl na mně oči nechat, galantně mi jako nikdo jiný ve třídě přidržoval dveře a pouštěl mě před sebe do fronty na obědy. Nosil mi květiny a psal básně. Tajně. Ale jen tak tajně, abych vždycky náhodou zjistila, že to byl on. Jeho maminka absolvovala konzervatoř. Tatínek měl co do činění s Chartou. Za bolševika měli smůlu, ale ani perzekuce jim nezabránila vychovat Richarda jako gentlemana s velkým kulturním rozletem a jazykovým vzděláním. Ideální partner. Jenže já jsem se zlomeným srdcem toužila jen po bohémském Karlovi. Tak jsem brzy na oplátku zlomila srdce zase Richardovi. Ani nevím, zda se oženil. Jako bych teď poblíž mrtvé spolužačky cítila jeho smutný pohled.

Kdy už bude proslov?! Ať už to skončí!

Zuzana na mě vykukuje zpod svého černého kloboučku s tylovým závojem. Rádoby stylová, bohužel však nekundická úroveň haute couture. Skončila jako místní lékárnice. Dvakrát rozvedená, vždy opuštěna kvůli mladší milence, každé dítě s jiným. Je mi jí líto. Tolik se snaží předstírat vnitřní vyrovnanost a nadhled. Chrastění veselých tabletek v kabelce, které si jako lékárnice snadno opatří, ji však nemilosrdně vrhá do skupiny závislých čtyřicátnic na šikmé ploše. Vždycky to byla hodná holka, jen šíleně naivní. Asi jí po obřadu neuniknu, dlouho však ty její řeči o nalezené duševní rovnováze nevydržím. Čím víc jí to po šikmé ploše ujíždí, tím víc radí ostatním, jak dosáhnout nirvány. Pár měsíců jela v tarotu, teď je pro změnu zrovna napojena na nějakou vesmírnou energii. Myslím ale, že je denně kromě prášků napojena především na flašku laciného vína. Evidentně trpí a zoufale vyhlíží ředitelku, aby už mohl obřad začít a hlavně skončit.

Úplně vzadu obřadní síně stojí Magda, třídní intelektuálka. Stále velice štíhlá, tajuplná s přezíravým pohledem. Magdu mám ráda. Ty její strohé, výstižné a nemilosrdné úsudky o ostatních mě vždycky bavily. V jedné větě vystihne celou podstatu daného člověka. Málokdy chválí, povýšená nad jakoukoliv lidskou malost, spolužákům dává už jen svým pohledem najevo, co si o nich myslí. Pamatuju si, že jsem ji poprvé zaregistrovala už na přijímačkách. Byla mi strašně nesympatická, doufala jsem, že nastoupí do jiné třídy. Pak jsem s hrůzou zjistila, že s ní sedím v lavici. Nevím, jak se to stalo, dnes je to má nejlepší kamarádka, byla na mé svatbě za svědka.

Pak je tu ještě veleúspěšný ředitel mezinárodní firmy. S holkama jsme mu říkaly Moula. Byl génius na matiku, ale pokud šlo o ženy a životní radosti, byl úplně marnej! Navíc se oblíkal jako pako a jako pako i vypadal. Nikdo z nás tehdy neprokouknul ten jeho úžasnej potenciál. Dnes je přitažlivej, vysportovanej, dokonale oblečenej a neuvěřitelně úspěšnej. Zázraky se dějí! Dnes by mu žádná z nás neodolala!

**** Květa****

Dneska je prima den. V práci jsem řekla, že nepřijdu, všichni to pochopili, umřela mi přece kamarádka, spolužačka z tohohle gymplu, kde už léta řediteluju. Navíc mám nad rakví pronést proslov. Užívala jsem si obdivné pohledy svých podřízených, kteří by „prostě něco takového absolutně nezvládli“. Prý si vůbec nedovedou představit, že by se na ně někdo s takovou prosbou obrátil. Já jsem taky nechápala, proč to manžel Ptáčkové udělal. On prý na to nemá a ona přece byla moje nejlepší kamarádka. Jak na tohle přišel, to fakt nevím. Je pravda, že jsme se vídaly poměrně často, ono to na malém městě ani jinak nejde. A že Velké Nekundice jsou vlastně díra, na tom nezmění nic ani to přídavné jméno v jejich názvu, ani to že tu máme gympl.

Moc příležitostí k předvedení společenských šatů v životě nemám, tak proč bych si to teď neužila. Třeba tam budou i další spolužáci, některé jsem neviděla od maturity. Jsem docela zvědavá, jak budou vypadat. Hlavně Karel, co asi dělá? Chtěly jsme ho všechny, chvíli to vypadalo, že v pomyslném souboji o jeho přízeň vyhraje Kulhánková, ale to by s námi nesměla chodit Ptáčková.

Ke kadeřníkovi jsem si pro jistotu zašla už včera, rozhodla jsem se, že nepodcením vůbec nic. Chci vypadat perfektně. Tak, aby se po pohřbu nemluvilo o nikom jiném. Ptáčková je minulost. Má sice ještě poslední velkou roli, ale nic naplat, hlavní už není. Tu mám dneska já. Jsem ráda, že Ptáčková nebyla věřící, to by mi ji vyfouk´ farář.

Ještě si vypiju kafe a pak pomalu vyrazím. Proslov jsem si připravila pečlivě, paměť mám dobrou, trémou jsem nikdy netrpěla, takže – hurá na hřbitov!

Asi jdu trochu pozdě. No co, beze mě to stejně nezačne. Normálně pohřby nemám ráda, ale tohle je fakt něco úplně jiného. Půjdu spodním vchodem, je to blíž k obřadní síni a nemusím procházet mezi hroby. Je dobře, že tu zeď konečně město opravilo, byla už dost jetá. Ježíši, támhle už zase nějakej sprejer něco nastříkal. To je určitě výplod nějakého puberťáka z našeho ústavu. Ty sprejery by měli pochytat a potrestat. I když…. je to vlastně docela pěkně napsaný. Navíc, kdo ví, o kom to je.   A i kdyby to bylo o mně, je mi to fuk. Brýlím na dálku už asi neuteču.

Samozřejmě, že jsem nikdy nebyla na festivalu v Cannes, ale myslím, že největší hvězdy se tam nemohou cítit lépe, než já tady. To snad není pravda, tolik lidí! Někteří postávají před dveřmi a je jasné, že se do síně všichni nevejdou. A ty jejich pohledy! Jak jsou čitelní! Chlapům se evidentně líbím, ženský jsou jako kobry. Sledují mě bez pohnutí a já mám radost. Samozřejmě, že moje postava není dar od boha, holky i vy máte šanci oblékat modely velikosti 38. Jen to chce cvičit a nežrat. Jenže to chce vůli.

Tolik kytek, co tu je. Jako na konci školního roku! Rakev není skoro pod příkrovem věnců vidět. Kdo to všechno koupil? Fakt si myslím, že kromě jejím dětem, bude Ptáčková opravdu chybět jen málokomu.

Nikdy jsem ji neměla ráda, ani na gymplu, ani potom. Na gymplu za to určitě mohl i fakt, že jako jediná neměla ty příšerný modrý trenky, co všechny musely nosit na tělocvik, a pro kluky byla vždycky zajímavější. A i teď je vlastně zajímavá. Jako mrtvá nikdy nezestárne a každý si ji už navždy bude pamatovat jako krásnou, byť trochu oplácanou. Nikdo si nevzpomene, že se i na jejím čele a v koutcích očí a plných úst začaly rýsovat drobné rýhy.

Jé, támhle stojí Kulhánková a brečí! Ta je snad ještě lepší herečka než já, i když tohle hraničí s přehráváním. Všichni co tu jsou, přece vědí, co jí Ptáčková udělala.

„Tak sebou hni, čeká se jen na tebe“, otočila jsem se a uviděla Magdu. Tak tu snad nesnáším ještě víc než Ptáčkovou.

„Jsem ráda, že tě vidím, kolikrát jsem si říkala, co asi s tebou je, jak vypadáš. Trochu jsi přibrala, viď?, ale sluší ti to, fakt.“

„Paní ředitelko, už jsem se bála, že nepřijdete.“ Vstoupila do naší debaty žena, která organizovala rozmístění smutečních hostů.

„Kdepak, to bych si nenechala ujít…. Tedy chtěla jsem říct, že když jsem to slíbila, tak bych nemohla nepřijít.“

„Pojďte sem bokem za závěs, už to začne. Nejdřív pustíme Fibicha, pak vyjdete tady na to pódium k řečnickému pultíku.“

A pak to začalo. Z reproduktorů zazněly první tóny Poemu. Je zvláštní, že i když skutečný smutek necítím, jak tahle hudba dokáže i mě rozesmutnit.

Raz, dva, tři – musím si odpočítat, aby dojem z mého příchodu byl silnější. Obřadní síň je plná k prasknutí. Tady jsou snad vměstnané celé malé Velké Nekundice. Paráda!

„Drazí truchlící!“, tímhle oslovením se obracím vlastně asi jen k dětem, ale co, aspoň budou mít i ostatní pocit, že z nich smutek čiší.

„Chtěla bych vám vyjádřit svou soustrast. Soustrast nad odchodem Ivanky, která byla milující maminkou, oddanou manželkou i naší vzácnou kamarádkou.“, no, to jsem asi přehnala, v očích přítomných vidím jistou zmatenost, jakoby na okamžik zapochybovali, jestli jsou tu dobře, jestli v rakvi neleží někdo jiný.

„Ivanka byla mimořádný člověk, patřila ve všem k těm, kteří se stávají vzorem pro své okolí,“ ó jak dobře si pamatuju, jak jsme chtěly být jako ona. Ona, která první přišla o panenství.

„Měla talent, energii, kterou jsme jí mohli jen závidět,“ pokud si pamatuju, tak jsme jí záviděly jen talent svádět kluky, ale zní to, myslím, dobře.

„Byla naplněna neuhasitelnou žízní po poznání, zajímalo ji všechno, dalo by se říci, že měla téměř encyklopedické znalosti,“ hlavně když se jednalo o klepy, to ta žízeň byla skutečně neuhasitelná, „přičemž se nikdy neměla potřebu před druhými vyvyšovat.“ Snad mi bůh odpustí tuhle lež, s povýšenějším člověkem jsem se jakživo nesetkala.

„Zpráva o odchodu blízkého člověka a ty Ivanko, jsi pro nás skutečně byla blízká, působí vždy stejně. Člověk se zachvěje a srdce a hrdlo se mu sevře“, sakra, proč mám tak zvučný hlas, doma mi trénink sevřeného hrdla šel….

„Jsem tu, abych ti, Ivanko, vyjádřila jménem rodiny i nejbližších přátel poděkování. Za to, jaká jsi byla, za radost, kterou jsi do našich životů vnesla.“ O té radosti by mohly vyprávět všechny manželky těch, co jsi kdy svedla…

„Dovolte, abych na závěr připomenula slova útěchy, která pocházejí od starých Řeků – Koho bozi milují, umírá mlád“, no pokud by ji opravdu milovali, tak už by tu nebyla dávno, protože – a to si musím přiznat i sama – mládí nás už nehřeje.

„Ivanko, odpočívej v pokoji“. A nám už dej taky pokoj.

**** Karel****

„Ta Květa je pořád stejná", pomyslel jsem si. „Pořád je to ta předůležitá předsedkyně třídy, která se bere šíleně vážně". Doufal jsem, že do projevu vloží alespoň pár milých a veselých vzpomínek na Ptáčkovou, aby tuhle příšernou chvíli trochu odlehčila. Ty její obecné cancy, které se hodí na každého, jen ne na Ptáčkovou, to si fakt mohla odpustit.

„Hele, nevíš, proč to vlastně Ptáčková udělala, Karle?" naklonila se ke mně nenápadná starší žena stojící těsně přede mnou. Až podle hlasu jsem ji poznal. Byla to naše matikářka. Neuvěřitelné, ona si mě stále pamatuje! Těch víc jak 20 let s ní dost zacvičilo. Strašně jsme se jí jako žáci báli, byla přísná a neoblomná. Dnes si říkám naštěstí! Díky ní jsem pak hravě zvládnul vejšku. Teď tady stojí jako vetchá stařenka, po nekompromisní semetrice ani památka. Jen v hlase má ještě dost energie a kuráže. " Paní profesorko, dobrý den, Ptáčková trpěla silnými depresemi, předpokládám tedy, že to byl důvod." zašeptal jsem, pikantní detaily jsem si raději nechal pro sebe.

Konečně dohrálo srdcervoucí rekviem, stiskli jsme ruce zdrceným příbuzným a vyšli ven. Dnes je naštěstí nádherný slunný červnový den, takže se naše ponurá nálada snadněji rozpouštěla při kávě a sklence vína v místní zahradní restauraci, kam jsme se všichni po obřadu přesunuli. Přímo vedle mě se usadila Kulhánková. Nějak se jí podařilo setřást svého manžela, což mně přes všechny okolnosti překvapivě zvedlo náladu.

Manžel Kulhánkové! V duchu jsem se rozesmál. Tu holku mám fakt rád. Dokonce jsem si na konci gymplu uměl představit, že si ji vezmu. Žádná krasavice, ale správňácká a chytrá. Tenkrát mě bavilo osahávat spíš masíčko Ptáčkové, ale pro život ta kurvička nebyla. A asi kvůli tomu špásování, a popravdě nezapomenutelnému sexu, se Kulhánková ode mě nějak odvrátila. Pak se chvilku nechala vidět se sterilním Richardem. Následovalo ještě pár dalších ztracenců. Zdálo se, že nemůže být hůř. Omyl! Na třídní sraz po pěti letech, kam nás tenkrát přišlo žalostně málo, si pro ni na závěr přijel tenhle zjev. Tedy v mladší formě. Zazobanost byla vidět na každém milimetru jeho povrchu. Koukal na Kulhánkovou psíma očima a už tenkrát se mi v jeho pohledu něco sakra nezdálo.

Bylo teprve deset a u baru se začínala rozjíždět smršť. To byla taková třídní tradice. Tam Kulhánková zářila svoji vtipnou pohotovostí. A vůbec se z ní vyklubala docela kost. Vysportovaná postava, jemně šlachovité nohy a ruce, dobře padnoucí džíny a jednoduchá bílá košile. Vlastně skoro neodolatelná.

A zrovna když jsem jí to chtěl pošeptat, ozvalo se trochu kňouravé: „Tady jsi, miláčku!"

„Říkali jsme po jedenácté...", pohasle komentovala Kulhánková.

„Ale kočičko, už jsi mi chyběla. Doufám, že ti tu nevadím. Nebo ano?", šlehl po mě pohrdlivým pohledem.

„V čem to tady jedete? Tuzemský rum?! Bože, kam to ten svět spěje! Pane vrchní, každému támhleten skvost z Guatemaly! Na mě samozřejmě!", pokračoval s despektem k naší sešlosti.

Pak z něj v několikaminutovém monologu vypadla přehlídka jeho podnikatelských úspěchů v zahraničí, stav jeho konta a nemovitostí. Trapné a nudné. Konverzace vázla a spolužáci se odsouvali na vzdálenější část baru. Zůstali jsme jen tři. Kulhánková klopila oči. Asi ji mrzelo, že vidím, jakého blba si nabrnkla. Párkrát se mě dotkla rukou, ale hlídač byl více než ve střehu. Využil jsem přísunu dobrého rumu a normálně jsem se opil. Tak opil, že jsem mu nakonec řekl, že jsem ho rád poznal. A Kulhánkovou při loučení pohladil po pevném zadku.

Cestou domů jsem si Na Růžku dal ještě tuzemák. Dva. Za pár šupů trénuju atletiku. A ten chlap spí ve zlatých plenách. Jenže! Je mu padesát!

Je zcela evidentní, že na Kulhánkovou pan Boháč nestačí. Zahrnul ji sice veškerým dostupným luxusem, což ji tenkrát nepochybně těšilo a imponovalo, dnes už je to pro ni ale jen běžný životní standard. Vztah s ním ji už očividně nebaví, chybí mu náboj, pokud k němu ještě něco cítí, tak nejspíš jedině odpor. Z těch svých luxusních večeří má dnes 20kg nadváhy, zadýchává se i při rozhovoru, v posteli to s ním musí být už jen upocená nuda. Zdá se, že moje chvíle konečně přichází! Na kontě sice nemám miliony, ale díky trénování atletiky můžu nabídnout tělesné výkony, o kterých se jistě Kulhánkové s těmi jejími zoufalci nikdy ani nesnilo!

„Čau Karle" ozvalo se přes stůl. „Vypadáš čím dál lépe", mrkla na mě koketně Zuzana a vrávoravě dosedla na protější židli. Stihla zřejmě na baru dohnat svoji dopolední alkoholickou dávku, takže to vypadá na neúprosný výslech. „Hele, tys byl prý s Ptáčkovou v poslední době nejvíc v kontaktu a prý víš, co se přesně stalo", vyzvídala Zuzana. „Je pravda, že ji opustil milenec a že to měla být jen demonstračka?" Nastalo ticho, všichni mi viseli na rtech.

„Moc vám k tomu neřeknu, Ptáčková se mi ozvala asi před rokem, zda neznám nějakého dobrého psychiatra. Měla deprese, neuměla si s tím poradit a styděla se za to. Doporučil jsem jí svého dobrého kamaráda. Je to schopný, nicméně velmi pohledný muž s velkou náklonností k ženskému pohlaví. Kdo mohl tušit, že to může být pro Ptáčkovou smrtelná kombinace."

****Ptáčková****

Začalo to před deseti... nebo ještě před více lety. Jedno věděla Ptáčková přesně, určitě to bylo v novém tisíciletí. Někdy se jí zdálo, že jí ta dvojka na začátku letopočtu přinesla do života podivnou hnusotu. Už se jí nedařilo všechno, na co sáhla. Jenže ani občasná smůla nezavřela kohoutky jejím pohádkovým příjmům. Začaly se však dít jiné podivnosti. To nejhorší byli Marťani. Když se to stalo poprvé, smála se pak celé ráno, až jí tekly slzy. A kdykoliv během dne si na ně vzpomněla. Tu noc se jí zdálo, že do jejího života vstoupila parta mimozemšťanů. Asi z Marsu. Byly to srandovní zelené postavičky, přesně takové, jaké si je od dětství představovala. Marťani byli velmi inteligentní, mezi sebou ohleduplní. Měli přesně to, čemu se říká empatie, lidskost, tedy spíš marťanskost, nezištnost, ... prostě ideální bytosti. Ve snu si se zájmem prohlédli její byt, jeli s ní do práce a zvědavě ji pozorovali na večeři s novým přítelem. Ptáčková si myslela, že potkala toho pravého. Konečně. Kdyby jen tenkrát tušila, jak se zvědavé a vtipné pokukování Marťanů vyvine. Nesmála by se ani trochu…

***

Velmi rychle si zvykla na jejich všudypřítomnost. I na to, že je nikdo jiný nevidí. Ani jí nevadilo, že si s nimi nemůže kdykoliv promluvit. Ne, že by oni nebyli ochotní, ale měla tušení, že by si okolí myslelo, že je blázen. Veškerý volný čas od té doby trávila rozpravami s nimi. Tedy kromě času, kdy byla s Hermanem. Její nový přítel se zdál skutečně ideálním partnerem. Až na to jméno. Jeho rodiče omlouval snad jen fakt, že pocházeli ze Sudet a že je to rodová tradice – první potomek mužského pohlaví se tak prostě jmenovat musí. Nakonec – lepší, než kdyby mu dali českou verzi toho jména – Heřman.

S Hermanem se seznámila úplně náhodou, ostatně jako se všemi předchozími muži, kteří se mihli její postelí. A že jich bylo! Zastavil ji na ulici a zeptal se, kde je ve městě gymnázium. Šla tím směrem, a tak mu navrhla, že ho tam dovede. Když se chtěla rozloučit, trval na tom, že za své průvodcovské služby si zaslouží odměnu. A hned navrhl, že by mohli další den zajít na večeři do vinárny na náměstí. Připadal jí docela pohledný, a protože se nechtěla dívat na další díl nějakého nekonečného seriálu, souhlasila.

Večer s Hermanem byl výjimečný. Tedy kromě jídla, to nepřekvapilo ničím. Minutka z hovězího se dala nakrájet a rozžvýkat jen s vypětím všech sil, ostatně jako vždycky. Ale všechno ostatní bylo nezapomenutelné. Marťani, kteří s ní byli vlastně teprve necelý den, se chovali diskrétně, do rozhovoru se nezapojovali, jen občasným přikývnutím či úsměvem dávali najevo, že Herman je i jim sympatický. Dozvěděla se, že se do města nastěhoval teprve předevčírem a že má od příštího týdne nastoupit jako zástupce ředitelky na místním gymnáziu. Do školy se má jít představit nazítří ráno a je prý strašně zvědavý, jaká ta ředitelka je. Z povytaženého obočí Marťanů pochopila, že naši Květu znají všichni. A určitě nejen proto, že je to nejmladší ředitelka široko daleko. Řekla mu, že ji zná, že jsou spolužačky z toho samého gymplu.

Strašně si přitom dávala záležet, aby její vyjádření o Květě bylo zcela neutrální. Nechtěla, aby na ní byla poznat jakákoliv emoce, kterou vůči Květě cítí.

****Květa****

Konečně je to za mnou. Konečně je Ptáčková pod víkem. Snad už od ní budu mít pokoj na věky. Nikdy jsme se neměly rády, ale od té doby, co jsem jí svedla Hermana, jsme se nenáviděly. Ale co jsem měla dělat, když jsem ve dveřích ředitelny uviděla mladého chlapíka, kterého jsem musela mít. Okamžitě! A taky jsem ho měla a nedalo mi to nakonec ani tolik práce. Svedla jsem ho hned. Pamatuji si, že jsem ten den měla mimořádně krátkou minisukni a v ředitelně nás nikdo nerušil. Jak jsem mohla tušit, že s ním Ivana chodí. Ale vlastně, i kdybych to věděla, nedokázala bych si říci ne. Jedinou chybu, kterou jsem udělala, bylo to, že jsem se s románkem se svým mladým zástupcem Ivaně pochlubila. To byla fakt blbost. Ale chtěla jsem se před Ivanou blýsknout a Herman byl skvělý zářez. Takovej exkluzivní kousek do mé sbírky. Musela jsem to někomu říct. A komu jinému? Zuzaně? Blbost, ta je v těchto věcech příliš naivní. Kulhánkové, kdepak, je tak upjatá. Ani u jedné z nich bych nezabodovala. Ale říct to Ivaně, to už bylo jiný kafe. Moje akcie měly v jejích očích strmě vzrůst. A kdyby s ním nechodila ona sama, určitě by vzrostly.

Tohle je strašně zajímavé, pomyslela jsem si, proč vlastně máme potřebu chlubit se tím, s kým jsme spali. Sama tomu nerozumím. Je mi jasné, že jde o zcela intimní zážitek, odolat ale tomu, vynést to na světlo boží, bohužel nedokážu. Je to tak lákavé a sladké, vidět ten šokující údiv v očích posluchače našich intimních zážitků, že tomu asi odolá málokdo. Slyšela jsem dokonce, že muži jsou mnohdy tak pyšní na svůj zářez, že to neunesou, a když není v okolí zrovna jiná možnost, pochlubí se alespoň manželce. Paka! Ptáčková pro mě samozřejmě byla ideální posluchač. Sama měla s muži bohaté zkušenosti a já jí to vždycky s chutí vyklopila i s nejintimnějšími detaily. Kochala jsem se pak tím, jak tahle protřelá žena lape po dechu. U všech mých dobrodružství to tak bylo, až na Hermana. Při vzpomínce na tu scénu jsem se ještě teď oklepala hrůzou.

****Karel****

Proč se na mě ta Květa tak pořád upřeně dívá. Vždy jsem se jí spíš vyhýbal, byla už od prváku taková příliš striktní, přímá, direktivní. A teď je z ní přímo mezikontinentální střela. Na koho zaměří, toho zasáhne. Daleko lépe mi vždy bylo v přítomnosti Zuzanky, to byla taková milá přítulná kočička. A Bože jak naivní... Ty její přihlouplé názory o životě a o nikdy nekončící lásce. Ale vlastně jsou tyhle naivky to nejlepší zboží. Člověk je rychle opije rohlíkem a ve volných chvílích stihne ještě řadu dalších. Jo, se Zuzankou to byl skvělej úlet...

****Zuzana****

Musím zbrzdit to pití, už se zase začínám motat. Ještě aby si spolužáci mysleli, že nemám alkohol pod kontrolou, to bych fakt nerada. Snad je jim jasné, že ta dnešní událost rozruší každého a alkoholem jen tlumím černé myšlenky. Strašně ráda bych si dnes užila s nějakým chlapem, už dlouho jsem s nikým nespala. To se ale nemůžu tradičně odrovnat chlastem, přejdu raději na střiky. Materiálu ke svádění je tady víc než dost, to by bylo, abych s někým neodešla. Dala jsem si záležet, aby mi to slušelo. Nohy mám dobrý, v silonkách schovám počínající křečové žíly, takže jsem zvolila krátkou úzkou sukni. Pas a bříško mám stažené v pevném prádle, prsa mi vylepšuje molitanem vycpaná „pušapka", takže celkový dojem obstojný. Problém v našem věku je, že se nesmíme svléknout, jinak se nám celé tělo rozjede do nežádoucích tvarů. Často je tedy nutné hrát nedostupnou, ideálně než se chlap pořádně zamiluje, pak nám nějakou tu vadu snadněji odpustí. Pousmála jsem se nad vlastní vymazlenou taktikou! Dnes ale rozhodně žádné drahoty neplánuju, tady znám všechny dobře, nějaký ten faldík či povadlost mi dnes rozhodně v radovánkách nezabrání!

****Květa****

„Ahoj Karle, celou dobu se na tebe dívám a mám pocit, že se mi úmyslně vyhýbáš.“

„Ale to je fakt jen pocit, Květuško“, on to snad dělá schválně, tohle oslovení mi vadilo už na gymplu a všichni to věděli. Tehdy jsem dokonce záviděla jak Ptáčkové, tak Kulhánkové, kterým se jinak, než příjmením, neřeklo.

„Tak to jsem ráda, Karlíku, můžu si k tobě přisednout“, pokračuju v útoku, nečekám na jeho odpověď a už sedím vedle něj. Musím opatrně, abych ho nevyplašila. Přestože si nemyslím, že bych se s ním musela za každou cenu vyspat, nechce se mi ho nechat Zuzaně a když ji tak pozoruju, je jasné, že na nic jiného nemyslí. Teď dokonce do sebe přestala lámat panáky, asi jí došlo, že takhle by o ni nikdo ani nezavadil. Je mi k smíchu, jak se vyparádila! Všichni si přece pamatujeme na její hrudníček s prsíčky velikosti lentilek a teď tohle. Nevěřím, že má plastiku, to bude spíš nějaká pušapka. Nechápu, jak se na tohle může někdo chytit. A ta její kariéra – lékárnice! Možná to kdysi bylo prestižní povolání, ale od doby, kdy se z lékáren staly prodejny krémů proti vráskám a botám proti kuřím okům, je určitě lepší prodávat u Bati, nebo v Tetě, tam maj lepší výběr. A jak je vidět, tak ani ty krémy moc nefungují, nevěřím, že je nemá všechny vyzkoušené a výsledek veškerý žádný.

„Tý Ptáčkový je mi líto, tedy teď vlastně spíš jejích dětí a manžela“, nadhazuju a věřím, že se chytí.

****Zuzana****

Ááá... Květa se zase lísá ke Karlovi. Do toho z druhé strany Kulhánková, dnes to asi bude tvrdý souboj. „Ptáčkový je mi také líto, vůbec to nechápu. Na druhé straně nebýt toho jejího hrůzného činu, ani bychom se takhle asi nesešli." A pokud jo, lepila by se na Karla určitě i ona, napadlo mě! Raději si zajdu pro další střik a porozhlídnu se, jaké jsou další varianty, pokud by to dnes s Karlem nevyšlo. Na baru jsem zahlídla Moulu. Bavil se s Richardem. Už na gymplu to byla nerozlučná dvojice. Ani jednoho bych z postele nevyhnala! Moula je dnes super frajer a Richard má tak krásnej zadek!! „Čau kluci, co řešíte?" zeptala jsem se nevinně. „Čau Zuzi", pozdravili mě, „tebe vždycky rádi vidíme.“ Prosím tě, ty určitě víš, co se vlastně stalo? Žiješ tady v Nekundicích, určitě se k tobě něco doneslo. Jak vlastně ta Ptáčková poslední dobou žila? Taková sexy baba, vždyť měla život před sebou!?" „Kluci fakt moc nevím, pro všechny je to záhada, zdá se to být obestřeno nějakým tajemstvím. Možná bude víc vědět Květa, zná se s jejím manželem.“

****Viktor (Moula)****

Tak konečně si můžu dát panáka! Celou tu komedii s pohřbem máme za sebou. Na všech je vidět, že to, že Ptáčková už mezi námi není, nikoho nemrzí, ale že jsou rádi za důvod se sem vrátit. Tak je to i se mnou. Dívám se po restauraci a hledám pohledem Magdu. Zatím jsem s ní nemluvil. Evidentně se mi vyhýbá. Vypadá to, že ani ona nikdy nikomu neprozradila naše malé tajemství. Já jí to ve čtvrťáku svatosvatě slíbil a slib dodržel. Nemohl jsem jí to udělat a prozradit, že zaučila toho asexuálního šprta. To jsou bohužel její slova. Nikdy jsem na ně nezapomněl. Všichni si myslí, jaká je to férová holka, ale je to mrcha, která mi zlomila srdce. Tehdy si se mnou docela užila, trvalo to téměř celý poslední rok na gymplu. Měla mě v hrsti. Kdybych ceknul, okamžitě by to se mnou skončila. Věděla, že jsem do ní zamilovanej až po uši a že jsem na tom našem sexu závislej. Dokonale toho dokázala využít. Udělal jsem za ni do školy téměř všechno a na maturitu ji připravil tak, že odmaturovala s vyznamenáním.

Ostatní mě až tolik nezajímají, já jsem totiž nikdy nezajímal je. Ale když se tak po všech dívám, dopadl jsem nakonec asi nejlíp. Holky se tu asi o nás dneska poperou.

****Květa****

To jsem zvědavá, jestli se mě někdo zeptá přímo, co vím o Ptáčkový. Jestli ano, určitě se nebudu vracet úplně na začátek. Ono vlastně ani přesně nevím, kdy to u ní začalo. Marťani, o kterých mi jednou řekla, k ní přišli těsně před tím, než se seznámila s Hermanem, takže to, že jsem ho nakonec měla první já, určitě nebyl spouštěč, i když vím, že ji to fakt hodně vzalo. Navíc, Marťani nebyli první. Už před maturitou musela být Ptáčková hospitalizována na psychiatrii, ale o tom asi nikdo kromě mě neměl ani páru. Já tehdy jejím rodičům slíbila, že o tom nebudu nikde vyprávět. Asi bych se to ani sama nedozvěděla, nebýt Ptáčkový, která trvala na tom, že ji mám v nemocnici navštívit. Proč, tomu jsem nerozuměla, protože jsme nebyly extra velké kamarádky. Když jsem ji tehdy viděla, přišla mi naprosto normální, nechápala jsem, proč tam je. Pak mi řekla, že se pokusila o sebevraždu. Prý to od ní chtěli její kámoši. Když jsem se zeptala, co je to za kámoše, protože jsem si byla jistá, že od nás ze školy to být nikdo nemohl, divně se podívala a řekla, že ty neznám. Když se těsně před maturitou vrátila do školy, dělala, jako bych byla vzduch. Částečně jsem tomu rozuměla, nebylo pro ni určitě jednoduchý denně potkávat někoho, kdo zná její slabinu. Přesto její postoj byl pro mě hodně nepříjemný a určitě byl dalším důvodem pro to, abych ji neměla ráda.

Jé, tamhle je Moula! Koukám, jak se pěkně vylízal, kdybych ho neznala, nikdy by mě nenapadlo, že největší šprt ze třídy, který nám nikdy nestál ani za to, abysme si z něj dělali srandu, bude jednou vypadat takhle dobře. Když mě to dneska nevyjde s Karlem, tak zkusím Moulu.

****Zuzana****

Je to zvláštní, ačkoliv máme vůči sobě tolik výhrad a šrámů na duši, které jsme si sobě navzájem v pubertálních letech způsobili, stejně se svým způsobem rádi vidíme. Ve všech těch lidech kolem je kus nás samých. Známe se za ty čtyři roky tak dobře, že jeden druhému nemusíme nic předstírat. Víme kdo je slaboch, kdo hrdina, komu se dá věřit a kdo je sketa. A tyhle věci se s věkem nemění.

Vzpomněla jsem si najednou, že za největší sketu jsem v prváku považovala Kulhánkovou. V zimě mi moje matka nakázala nosit takové ty hnědé tlusté punčocháče s perforovanýma rýhama. Brečela jsem, že je nechci, ale moje starostlivá matka trvala na svém. Aby mi prý nenastydly ledviny. Na těláku mi je v šatně zákeřně ukradla Kulhánková. Oblíkla si je na sebe, vyběhla na chodbu, kde stáli všichni kluci a příšerným smíchem jim sdělovala, že to co vidí, jsou Zuzanky sexy punčocháčky. Všichni se tlemili jak pominutí a já následující týden simulovala nevolnost, abych nemusela do školy. Doufala jsem, že se na celou věc zapomene. Naštěstí zapomnělo. Jen já si to dodnes pamatuju! Kulhánkovou jsem pak sice vzala na milost, když mě nechala opisovat při diktátech, punčocháče však dodnes tak trochu stojí mezi námi.

**** Kulhánková ****

Kulhánková se propadla do vzpomínek. Automaticky si pohrávala se skleničkou od vína a zírala do zdi restaurace.

Jaromír byl tenkrát neodbytný. Spíš vlezlý. Viděl, jak jsem byla zoufalá, Karlem opuštěná, Richardem neuspokojená. Byl pořád nablízku. Oslňoval luxusem. Rafinovaně.

Poprvé mě viděl s kamarádkou na víně. Brečím na veřejnosti zřídka. Tenkrát jsem bulela jako želva. Trochu vína, chápající ucho kamarádky. A hráze slz se prolomily.

„Tak okouzlující dáma a takový smutek! Kdo si to jen dovolil!?" zaznělo blízko mého ucha, když jsem se potácela na toaletu.

Ohlédla jsem se a uviděla ho. Špičkově oblečený mrňous. Mrňous je tedy při mých 180 skoro každý. Opálený a vůbec vystajlovaný. Tak padesát. Pokračovala jsem bez reakce směrem ke dveřím s panenkou. Do háje! Je to panenka nebo panáček?! To ji mám jak z praku!

Na cestě zpět ke stolu jsem zaslechla jen: „Tak krásná!"

Pravda, lichotilo mi to. O mojí kráse se mnou mluvil málokdo. Když už tak o chytrosti. Pak mě kámoška vlekla k taxíku a skřet byl zase v haptáku: „Kdybyste cokoliv potřebovala, cokoliv, zavolejte mi. Opravdu...", rval mi nóbl vizitku do ruky. A vlastně se na mě hezky díval. Obdivně!

Stejně jsem v taxíku hodila vizitku na dno kabelky. Přece nebudu trávit čas se skřetem! A usnula jsem před první křižovatkou. Netušila jsem, že odříkaného chleba největší krajíc. Že v kabelce mám vizitku svého budoucího manžela.

****Viktor (Moula)****

Je to docela zajímavé. Očima stále hledám Magdu, ale její cvik ze čtvrťáku je pořád stejně dobrý. Nikdo nemůže poznat, že mezi námi něco je. Tedy vlastně bylo a je to už docela dávno. Tentokrát ke mně totiž nevysílá žádný signál, tak jak to vždy dělala a mě to vlastně hrozně bavilo. Bylo to naše tajemství, nikdo nevěděl, co se mezi námi bez jejich vědomí děje. Znovu zkouším, zda mne nezaujme něco i na ostatních. A koukám, že to není až tak od věci! Květa vypadá, že by si ráda co nevidět sundala kalhotky a podle mého názoru je jí jedno, jestli to udělá před Karlem, anebo jestli je spustí přede mnou. Tak nějak se mi zdá, že většina těch, kdysi nedostupných holek, ztratila glanc.

Jediná, která si ho udržela, je Ptáčková. Ta ví jak na to. Pokud by měla spadnout do trapnosti, raději umře a zase hraje hlavní roli. Jestlipak někdo ví, že ty svoje depky si léčila už na gymplu?

****Zuzana****

Blíží se k nám Květa. Asi zahlídla, že se bavím s Moulou a Richardem a nemůže potlačit svoji zvědavost. Bohužel stále kočka, kdyby jí alespoň trochu narost zadek! Nic nepotěší ženu tak, jako když spatří pár kilo navíc u své sokyně! Květa má u mě totiž taky vroubek. Bylo to úplně na začátku prváku, kdy nás profesoři ještě úplně neznali. Chyběla jsem ten den ve třídě a naše ruštinářka hledala někoho s dobrým přednesem do soutěže „Puškinův památník". Nikdo jít pochopitelně nechtěl, a tak Květa vymyslela, že přihlásí mě. Nakecala ruštinářce, že jsem v přednesu vyhrála krajské kolo na základce, ale že se budu určitě vymlouvat, protože jsem skromná. Ruštinářka na mě pak nastoupila, že mi vybrala báseň „Chaťát-li ruskyje vajny" a že budu reprezentovat školu v přednesu. Mé výmluvy, že mám mizerný přednes, nebrala vážně. Nakonec mě donutila před celou třídou přednášet úplně kosmickou píseň „Jak lvové bijem o mříže". Všichni se váleli smíchy nad mým kuňkáním a ruštinářka s hrůzou v očích už ve třetí sloce u věty „My přijdem! Odpusť, matičko!" nepříčetně řvala „Zuzano dost!" Nakonec byla ruštinářka naštvaná na mě, i když by měla být naštvaná jedině na Květu! Květa se však náramně bavila spolu s ostatními a hlavně ta mrcha před celou třídou nasbírala kladné body za svoji vtipnou past. A já měla zaděláno na to, stát se terčem všech třídních vtípků. Občas mě to bavilo, občas štvalo, každopádně jsem se rozhodla, že jim to všem jednou ukážu a smát se pak budu hlavně já.

****Květa***

To mě baví, když vidím, jak se na mě spolužačky koukají. V tom jejich pohledu je cítit kromě obdivu i závist. A jak si vybírají k jídlu jen saláty a i z nich sní sotva půlku! To já si dám klidně knedlo-vepřo-zelo, když to mám ráda. Ale tady ne, tady si dám ňoky, aby všichni věděli, že umím italsky. Jak mi přijdou k smíchu ty objednávky spolužáků, prý si dají gnoči! a myslí si, že jsou světoví. Kdepak světoví, nekundičtí!

„Tak co, biješ stále o mříže?“ neubráním se, vím, že ji to určitě štve i po více než dvaceti letech.

„Tak už nebij a radši se se mnou napij. Kluci, pozvete nás na drink?“ dívám se z Mouly na Richarda a jasně vidím, že si nás se Zuzkou poměřují. O mě toho vědí poměrně dost, i to, co by ani nemuseli. Je mi jasné, že se jim líbím víc, oceňují i můj smysl pro humor, i když se ho zároveň trochu bojí.

„Viktore, co piješ?“ ptám se, ale moje oči stále sledují Karla. Škoda, že člověk nemůže mít všechno. Nebo ne aspoň najednou.

„Zuzko, tak už se neškleb, na světě jsou horší věci než Puškinův památník, ne?“ fakt si nemůžu pomoct.

****Zuzana****

Tak Květa je fakt mrcha! Ona snad z toho svýho blbýho vtipu chce vytěžit body ještě dneska! Může si boky ukroutit, aby kluky zaujala, navíc to tej potvoře dost sluší, kluci ale stejně mají radši mě! Květa má mrchu vepsanou v obličeji. S věkem se prostě povaha objeví na ksichtě, to mi nikdo nevymluví. A kluci už taky nejsou žádní naivní puberťáci, aby jí skočili na ten její falešný úsměv!

„Drazí pozůstalí spolužáci, navrhuji zahájit tradiční smršť. Končím se střikama, jdeme do něčeho tvrdšího!"

Zdá se mi to, nebo mi fakt Moula sahá na zadek? A to ještě ve chvíli, kdy na mě upírá svůj sexy pohled Karel?

**** Kulhánková ****

Jediná Magda to viděla už před deseti lety. Zuzana tenkrát říkala, že odjíždí na měsíc do Ameriky. Prý na stáž do farmaceutické firmy. A prý ji tam pozval její kalifornský boyfriend. Dítě z prvního manželství bude zatím u babičky.

„Kecy, Zuzano!, mně bulíky na nos nevěš," zasyčela na ni, když se snažila chytit rovnováhu v nekundickém baru a překotně vysvětlovala, že se na měsíc odmlčí. A že je to pro ni profesionální výzva. A třeba se i znovu vdá.

Slyšela jsem, jak se pak v pláči Magdě svěřila, že jede na odvykačku do Východních Čech. Magda nikomu neřekla ani slovo. Prostě formát a výjimka mezi hyenami.

Takže žádný milenec na pláži, ale asi slušné peklo. Na to zapomenout asi nejde. Zvlášť když se teď zase topí v rumu. V téhle díře nikoho nového neuloví. Ještě že já jsem tu jen občas na víkend.

Stejně by mě zajímalo, jaké to v té „Americe" tenkrát bylo....

****Zuzana****

Kulhánková si mě měří pohledem u každé mé nové sklenky. Jako by mrcha tušila, že mám s alkoholem problém. O mých protialkoholických léčebných pokusech ví ale jenom Magda a té se dá jako jediné věřit. Navíc to mám vždy velmi dobře ošetřené. Celému okolí sdělím, že odjíždím na pár týdnů do zahraničí a pak tam opravdu odjedu. Strávím tam přibližně týden, dva, nakoupím dárky, pošlu pohledy, udělám fotky a vrátím se zpět do Čech. Zbytek času trávím ve Šternberku v protialkoholní. Lze tam jet jako anonymní alkoholik, takže se nemusím bát prozrazení. Zpravidla pak pár měsíců vydržím čistá. Tentokrát jsem to vydržela skoro rok. Nebýt Ptáčkové a té její sebevraždy, asi bych vydržela i déle. Dnes jsem si ale dát musela.

****Karel****

Tak to se mi snad jenom zdá, Moula šahá Zuzaně na zadek. Tak to už opravdu přehání. Udělal jsem pár rychlých kroků a vyhrknul jsem na Moulu:

„Zdar Moulo, jak jde život a co tvoje kšefty. Vypadá, že se ti daří!"

„Dej si zpátečku Karle!" odfrknul Moula a otočil svůj pohled k Zuzaně!"

Zuzana se chopila skleničky a hodila do sebe dalšího panáka.

Zuzana má teda dnes výdrž, je to už minimálně pátej panák a to nepočítám to víno, kterým odpoledne začínala. Myslel jsem si, že si se Zúzou dnes užiju, ale jak to tak sleduji, bude lepší, když pozvrací Moulu. Ten si beztak nic jinýho nezaslouží. Ale kozy má Zúza pořád dobrý, to se jí musí nechat. Kam se na ní hrabou všechny ostatní holky. Ptáčkové se sice nevyrovná, ale teď když je Ptáčková mrtvá, hraje ve třídě prim rozhodně Zúza. Jen škoda, že tak chlastá.

****Zuzana****

Támhle v rohu usrkává kafe ten Kulhánkové dědek. No, na druhou stranu by ta holka mohla mít v sobě kapku vděku. Vždyť všichni ví, že ji vytáhl z bryndy. Nejenže chodila se samými lůzry, ale nikdy neměla ani floka. Jaromír ji vytáhl do nóbl společnosti. Pravda, nejdříve ji musel naučit jíst příborem. A oblékat se. Jenže prachy nesmrdí. Kulhánková si zvykla lehce. A po roce ho požádala, zda by jí nezaplatil studium ve Švýcarsku. To musel být z její strany fakt hluboký cit. Což kdybych se o něj teď pokusila já? Trochu podrbat ego, pak ještě někde... Vždyť vypadá tak opuštěně. A jak se snaží nezírat na svoji manželku! Tak to mu fakt nejde...

****Kulhánková****

Radši se do kouta moc nedívám. Stačí, když tam teď čumí Zuza. Jaromír byl od začátku poslušný pejsek. To jsem byla tak v háji, že jeho obletování bylo pro mě jako balzám. Jenže po pár měsících jsem ho nemohla ani vystát. Nikde. A snad nejhorší to bylo v posteli. Vlažná nuda. A ještě se mě poprvé ptal, jestli to nebolelo! Né že bych byla tak zkušená, ale že je to nejhorší, to jsem teda fakt poznala. Jenže jak z toho ven?! Prachy byly fajn. Naštěstí přiletěla spásná myšlenka, která se ukázala jako záchranný kruh mého života.

„Zaplať mi stipendium ve Švýcarsku. Jako dárek k naší svatbě," dělala jsem smutné oči.

„Ale já musím, miláčku, zůstat tady," kňoural on.

Moji vysněnou ortopedii jsem sice mohla dokončit v Praze. Jenomže tam byl on a jeho politicko-podnikatelské pletky s ostatními bývalými soudruhy a veksláky.

„Chci, abys měl reprezentativní manželku. Chci, abys byl na mě pyšný, lásko," stěží jsem vyndala lásko z pusy.

A jeho ego dostalo plný zásah: „Jsem tak šťastný, že ti na mě záleží," uslintl blahem a na mém kontě přistála obrovská suma...

****Květa****

A to se nám to pěkně rozjíždí. Na baru začíná být veselo a horko. Dnes jsem si vzala mimořádně krátkou sukni - však co, nohy mám pořád skvělý. Dokonce si myslím, že nohy mám nejdelší a nejhezčí z celé třídy. Tedy až na nohy Karla, protože ty jsou extra třída. Však taky v životě nikdy nic pořádnýho nedělal, jen trénoval ty svoje nohy... Zuzana i Kulhánková už mají pěknou celulitidu. To moje nohy jsou ještě pořád k nakousnutí. Dám do sebe ještě jednoho panáka a půjdu si svlíknout silonky, je tady přece jenom horko.

„Květo, ty máš ale stále tak nádherný nohy", ozvalo se mi za zády. Byl to Richard. Tak z této strany jsem to nečekala. Ale proč ne, Karel přede mnou zdrhá a času není nazbyt.

„Myslíš" řekla jsem nevinně a trochu jsem se vypnula.

„Jo, myslím, že jsou super."

Kopla jsem do sebe dalšího panáka a pootočila jsem se na barové židličce přímo k Richardovi. Že já kráva blbá jsem si ty silonky nesvlíkla už dřív, nadávala jsem si v duchu. Teď bych se cítila daleko svobodněji a měla bych větší manévrovací prostor. A zrovna v tom okamžiku, když jsem se chystala k frontálnímu útoku, jsem uviděla Magdu, jak něco tajemně šeptá Kulhánkové.

****Zuzana****

Vypravila jsem se zaútočit na manžela Kulhánkové. Když nezabere, tak z něj alespoň dostanu pár drbů z jejich soukromí. Cestou jsem však neudržela balanc a skončila nechtěně na židli vedle „Masti" a „Nasti". Uf, doufala jsem, že už je po gymplu nikdy neuvidím. Byla to neuvěřitelná dvojice, ty se fakt hledaly. Obě naprosto přírodní typy, pro které jsou slova kosmetika nebo líčení téměř vulgární výrazy. Na gymplu seděly v lavici přede mnou. Jejich dlouhé nemyté vlasy sahaly až na mojí lavici a často se mi stávalo, když jsem doma otevřela sešit, že jsem tam našla jejich vlas. Něco tak odporného jsem od té doby snad nikdy nezažila. A jak koukám, obě stále se stejným účesem a neměnným módním stylem ala teta běta si tu dnes spokojeně sedí a stále si rozumí. O čem si proboha takovéhle dvě ženy povídají? Zřejmě povýšeně sledují zoufalé snažení ostatních spolužáků něco předvést, ukázat nebo dokázat. Masťa i Nasťa mají své pohodové obtloustlé chlapíky doma, každá dvě děti, spořádané manželství, průměrné zaměstnání a narozdíl od ostatních poměrně šťastný výraz. Není to nějaká zlomyslnost osudu, že se nám prostřednictvím téhle dvojice tak trochu vysmívá?

****Ptáčková****

Tajemná Magda. Drsná investigativní novinářka. Jednou ji někdo zmlátí. Nemá zapotřebí poklonkovat. Před nikým. Zapálila si druhou cigaretu a s přivřenýma očima sleduje panoptikum kolem sebe. Kam se poděla studentská bezstarostnost. Každý tady předstírá, někoho balí, intrikuje... Vlastně Ptáčková byla oproti tomu, co se teď děje kolem ní v nekundickém pajzlu, docela formát. S ničím se moc nepárala. S nikým také ne. Těch použitých a odhozených chlapů! A žádné divadlo kolem toho. Nebavíš mě, končím. Z mála věcí si dělala hlavu. Nevrtala se v minulosti. Prostě jedeme dál. A ve velkém stylu.

Je mi líto jejích dětí. Dvojčata. Při pohřbu byla asi nadopovaná něčím na uklidnění. A nebo jim to v jejich šesti letech ještě nedošlo?

Zavzpomínala na dobu, kdy Ptáčková začala chodit s Heřmanem. Asi se fakt zamilovala. S lehkostí jí vlastní. Bez závislostí. Jenže ty její marťanské bludy nabíraly obrátky. A dělo se toho tehdy daleko více než Magda vůbec tušila. Marťani totiž začali mluvit a vyžadovali odpovědi. A zvlášť obtížné to bylo, když byla Ptáčková ve společnosti jiných. Vadilo to na obchodních jednáních, která vedla. A hlavně to obtěžovalo její intimní chvíle s Heřmanem. Nejdříve zkoušela zelené křiklouny ignorovat.

****Zuzana****

Smutně jsem se rozhlížela po restauraci. Kdo z nás je vlastně v pohodě? Teda kromě Masti a Nasti, které se ale nepočítají, protože je stejně nikdo nebere. Nejvíc z nás „nadějných" v pohodě působí asi Magda. Té naprosto závidím její schopnost zaujmout chlapy natolik, že jí každej, kterého potká, miluje navždy a to navíc bez jakékoliv její snahy. Zobou jí z ruky a ona se tím baví. Vždycky je to ona, kdo chlapa opustí a dobře ví, že ho může mít kdykoliv zpátky. Za tenhle talent bych dala cokoliv na světě! Já se můžu přetrhnout, aby mě někdo miloval, a když už mám pocit, že už to s někým funguje, tak se celý můj sen zhroutí jak domeček z karet. Lámu si marně hlavu, jak to Magda dělá, že jí to funguje vždycky. Já mám načteno spoustu odborné literatury, jak být milovaná a nic. Ona určitě nečetla ani řádku na tohle téma a má koho chce! Škoda, že se na tohle nedělají nějaké odborné kurzy! Ona by předmět „jak na chlapy" mohla z fleku vyučovat a já bych nevynechala jedinou lekci. Pokud se to ovšem dá vůbec naučit!

****Květa****

Asi si ty punčochy nechám, je sice horko, ale teď mě víc zajímá, co ta Magda domlouvá s Kulhánkovou.

„Koho to zase pomlouváte?“, vidím, že nejsou rády, že jsem je vyrušila. „Zdá se mi to, nebo jsem slyšela dobře, že mluvíte o Zuze?“

„Tobě teda fakt nic neunikne,“ jako první reaguje Kulhánková, ostatně jako většinou. „Zrovna jsem říkala, že se mi zdá divný, jak Zuza jezdí do tý Ameriky. Vždycky sice někomu pošle pohled, ale je to celý ňáký divný.“

„Proč myslíš, já jsem od ní taky posledně dostala pohled, ze San Franciska.“

„A co tam psala, a jak?“

„No co asi, jako že je tam fajn, ne? Co se tak asi píše?“

„A seš si jistá, že to psala ona, pamatuješ si její písmo?“ přidala se Magda.

„Jo, na to se nedá zapomenout, po ní se nedalo nikdy nic přečíst už na škole, proto s ní nikdo nechtěl sedět, od ní se přece nedalo opisovat. Ale už jí to asi došlo, a tak už píše velkým tiskacím.“

„Takže taky tiskací,“ ušklíbla se Kulhánková. „A vsadím se, že až se vrátí, tak nám všem pošle tisíce fotek jako minule. A všechny jako z Neckermanna a pokud na nějaký bude i ona, tak zase nebude jasný, kde to bylo focený.“

„Co tím chceš říct?“, dělám nechápavou, i když přesně vím, co tím myslí. Jen mě zajímá, jestli už všichni vědí o tom, kam Zuza už léta více méně pravidelně jezdí.

„Nic, jen že je to nějaký divný.“ Kulhánkovou není jednoduché vyprovokovat.

„Tak nežvaň, jsi pořád stejná.“ Už mě to s nimi nebaví a tak se radši vracím k Richardovi, který zrovna objednává becherovku, to je neuvěřitelný, že si pamatuje, že ji mám ráda.

„Co jste si tam povídaly?“ nadhodí, ale je vidět, že ho to moc nezajímá. Daleko větší zájem projevuje o moje nohy a zvláště kolena. Jen ať si sáhne, škoda, že jsem ty punčochy přece jen nesundala.

„Ta Kulhánková se nezdá. Každého tu dnes pomlouvá a sama má máslo na hlavě.“ S radostí si všímám, že kromě - teď už - mých stehen, začíná projevovat zájem i o to, co říkám.

„Co to říkáš, naše Kulhánková něco provedla? To mě fakt zajímá, nešetři podrobnostmi.“ Pak že se jen ženský zajímají o drby. Musím být opatrná a informace dávkovat po kapkách.

„Nechme toho, teď se mi nechce bavit o Kulhánkový, dáme si radši ještě panáka, ne? Já budu muset za chvíli odejít, beztak mě to tady moc nebere. Tedy kromě tebe. Kdybys měl někdy chuť mě vidět, tak nebudu proti.“

„Já bych měl chuť hned," v jeho obličeji bylo vidět, že to myslí vážně.

****Kulhánková****

U Ženevského jezera jsem měla pronajatou část domku. Zahrada končila vodou a k dispozici jsem měla malý motorový člun. Připadala jsem si jako v ráji. V koupelně s výhledem na Alpy jsem z ruky sundala nový blýskající se snubák. Jen cinkl na dně kelímku s kartáčkem na zuby. Tak a mám ho z krku. Jsem holka šikovná. Svatbu jsem přežila. A svatební cestu odložila s výmluvou, že stěhování a zabydlení mi zabere tolik času, že tak tak stihnu začátek ročníku. Po důkladném přezkoušení na místní Univerzitě jsem nastupovala rovnou do třeťáku. Žádné opakování. Tak dobrá jsem byla. A tak moc mě hnala vidina kariéry úspěšné ortopedky.

Nároky školy byly husté. Přednášející byli zkušení praktici a výzkumníci, a tak jsem se učila u nejlepších a ještě dovedla do dokonalosti francouzštinu a němčinu. Jen spolužáci byli většinou takoví studení chytrolíni. Nuda. Až na dvojici Itala a Izraelce. Ti byli nesmírně zábavní a trávit čas spolu s nimi byla vždycky úžasná jízda.

Do Prahy jsem moc nelétala, učení bylo neprůstřelná výmluva. A Jaromír se ukázal maximálně jedenkrát za měsíc. A i to bylo víc, než jsem dávala.

****Zuzana****

Už mě zase pomlouvá. Vůbec to nechápu. Proč mi ta Kulhánková nedá pokoj. Přitom jsem jí tolik pomohla. Byla to ona, která tenkrát přitáhla od těch svých kolibříků z Ženevy Treponemu pallidum. Hrála si na velkou dámu co studuje v Ženevě, šťastnou manželku a přitom tomu svýmu Mírovi zahýbala, kde mohla. Ale s těma dvěma, co s nimi experimentovala naráz, ji to prostě nevyšlo. A když jsme se tenkrát tak vožrali na večírku u Květy, najednou byla Treponema všude. Pomohla jsem Kulhánkové, Květě, Karlovi, Ptáčkové, Moulovi, Richardovi a vlastně i sobě. Pro zásoby penicilinu jsem musela jet až na Slovensko, ale všem jsem pomohla. Trousili se ke mně pro pomoc jak malí parchanti. Posraní až za ušima. Květa už byla chycená i v obličeji, jo, že prý zánět kůže. A Kulhánková tak ta už to měla všude, dokonce i na chodidlech. A Moula, ten ctěný podnikatel, když svlíkl košili byl jak kropenatá slepice. A ti malí posraní spratci mne na kolenách prosili, abych jim pomohla a mlčela. A já kráva blbá jim slíbila a přísahala, že to nikomu neřeknu. A oni mě teď budou soudit. Za co? Že se občas trochu napiju? Copak jsem jim něco udělala? Chce se mi brečet. Kopnu do sebe ještě jednoho panáka...

****Karel****

Zuzka začíná mít špičku. Pokusím se jí trochu přibrzdit. Všichni ji objednávaj panáky... Fakt, to nechápu, dělají to schválně? Vždyť přece všichni ví, že je alkoholička a že každý rok jezdí na odvykací kůru.

Hrajeme tady všichni nějakou podivnou komedii. Nikdo už ani neví co je pravda a co lež. A Zuzanu pomalu zabíjíme..., stejně jako jsme zabili Ptáčkovou. Chce se mi z toho všeho zvracet. Ale Zúzu jim nedám. Zúzu miluji. Proč to dělají? Opravdu chtějí, aby se z ní stala absolutní troska s vymatlaným mozkem.

„Zuzi, pojď ke mně, dáme si spolu kafe", přitočil jsem se k Zuzaně a snažil ji odlákat od skleničky.

„Co by si dávala kafe", vyjekla na mě Kulhánková. "“ť si s náma dá panáka!" Hlas Kulhánkové nabíral v jistých výškách velmi nepříjemný tón, který trhal uši.

Zuzka se na mě podívala a mlčela. Zato Květa už rozdávala další rundu rumu. Sukně se jí krabatila až k pasu a jestli jsem si dobře všimnul, tak už pod sukní vůbec nic neměla.

****Richard****

Kulhánková se dnes pěkně vyfikla. Vypadá pořád dobře. Ale už z toho nic nebude. Za zážitek s ní jsem pěkně zaplatil. Přitom mě tenkrát svedla ona. Do té doby jsem byl věrnej. Ale to co se odehrávalo po tom večírku u Květy, bylo jako černej sen. Kdyby nebylo Zuzany, která mi pomohla, byl by z toho skandál a rozpad manželství. Zuzana byla skvělá, zachovala se jako super kámoška. Kdyby se to tenkrát v Nekundicích rozkřiklo, mohl jsem se rovnou vystěhovat. Ale Zúza to všechno zachránila. Za to Kulhánková se pěkně vybarvila. Ty její kecy, že jsem k tomu přišel někde na nádraží. Kdyby se k tomu postavila aspoň čelem. To jí neodpustím, to půjdu raději s Květou. Ta aspoň nedělá fóry. Stačí dvě becherovky a jde se na věc.

****Kulhánková****

Ženeva mě zhýčkala. Zvykla jsem si na dobré jídlo, kupovala jsem si dobré hadry a začala jsem se vůbec více starat o svůj zevnějšek. Manželovo konto jsem nešetřila. Takový sňatek z rozumu! Jenže tak lehké to pro mě nebylo. Jaromír mi byl fyzicky víc a víc odporný. Snažila jsem se to skrývat a musela jsem být hodně opatrná. Nevím, kde se to v tom chlapovi vzalo, ale před svatbou mě nechal podepsat předmanželskou smlouvu. Vlastně mi dopřával od začátku úplně všechno, mohla jsem si vymyslet cokoliv. Tak mě vážně zaskočilo, když s razancí, kterou jsem u něj neznala, trval na smlouvě. A měl to připravené skvěle a neprůstřelně. Všechno dostanu, když budu s ním, včetně vyspecifikovaných sexuálních povinností a praktik. Když ho opustím, nedostanu nic více než malou měsíční gáži. Podepsala jsem to. Jakékoliv protesty byly marné. Rozhodla jsem se, že neskončím jako řadový ortoped. Navíc znevýhodněná tím, že jsem žena. Peníze, jeho kontakty a pak i Ženeva mi měly pomoci v kariéře.

A tak bylo studium v zahraničí způsobem, jak využívat výhody manželství a co nejméně se fyzicky podvolovat něčemu, z čeho se mi zvedal kufr. Vždycky jsem pak dlouho stála ve sprše a nemohla zastavit vzlykání.

Styděla jsem se. A svěřit se někomu? Ani nápad. Tak jsem hrála dámu z velkého světa. Hlavně v Nekundicích. Pravda, chtěla jsem se ukázat. Ale hlavně jsem potřebovala zastřít to, co se dělo v mém manželství.

Tenkrát na večírku u Květy, který jsme uspořádali během mého krátkého pobytu v Nekundicích, jsem byla tak ráda, že jsem mezi spolužáky. Jedna z mála příležitostí, kdy mě manžel nehlídal. Užívala jsem si mejdan naplno a pravda, taky dost pila. A toužila jsem jako vždy po Karlovi. Ten chlap byl čím dál hezčí. Ach jo. Jenže on pálil za Zuzou. Nechápala jsem to. Zuza čerstvě ukončila první manželství, tedy lépe řečeno, její manžel. A takovou psychickou trosku si chce Karel nabrnknout! Ok. Zkusila jsem, jestli mi ho náhodou nepřihraje jeho žárlivost. Začala jsem se tulit k Richardovi. A pečlivě jsem sledovala, jestli to Karel vidí.

„Vždycky jsem snil o tom, že se ke mně vrátíš," nenechal se čerstvý ženáč Richard dlouho přemlouvat. Hladil mi ruku a pak se jemně pokusil o polibek. To jsem se polekala. Až takhle jsem to nechtěla nechat zajít. A tak jsem k nám přivolala Zuzu a pak se přidala i Květa. Ptáčková pak vlítla na klín Karlovi. Nějak se nám to vymklo z kontroly.

Ráno jsem se strašně styděla. Vypakovala jsem se ještě za šera. Snad se na to brzy zapomene. Nezapomnělo. Netušila jsem, že jsem způsobila opravdovou pakárnu celé naší partě. Netušila jsem... Tenkrát jsem ještě netušila...

Lékařská diagnóza byla neúprosná. Treponema a ještě pořádně rozjetá. Pravda, potíže jsem pozorovala již dlouho, jenže tohle mě nenapadlo. Léčila jsem se nejdřív bylinkami. Za svoji důvěru k čajům, odvarům, tinkturám a léčivým koupelím jsem vděčila babičce. Babička byla taková vesnická čarodějnice a léčila lidi v širokém okolí. Jako malá holka jsem se během letních prázdnin od ní hodně naučila. I jako studentka medicíny jsem si zachovala velkou náklonnost k této alternativě.

A tak se stalo, že jsem treponemu začala radikálně léčit až pozdě. Hned jsem volala Magdě, abych zjistila, co se děje ostatním účastníkům neblahého večírku.

„Průser!" hlásila Magda, " tady v tom už jedeme taky. Naštěstí to první zjistila Zuza a hned zasáhla. Je to teď místní Batman a prsíčka se jí dmou pýchou nad tím, jak je důležitá. Kdyby to nebylo tak v hajzlu, tak je to nejlepší groteska posledních let!

„Moc mě to mrzí, neměla jsem ani páru!" váhala jsem, jestli mám pokračovat.

„Hele, ty blbko, cos čekala!? Sex se dvěma cizinci najednou? A to asi nebyli jen oni! Jsi kráva! Dělej si, co chceš, ale nějakou zodpovědnost! Ty tedy budeš felčar!" běsnila Magda a usnadnila mi tím pokračovat.

„Kecala jsem. Asi mi to neuvěříš. Za celý rok jsem měla sex jen párkrát," polkla jsem nervozitou a studem, „A.... jen s Jaromírem..."

****Ptáčková****

Pravda je, že Kulhánková Ptáčkovou z duše nenáviděla za to, že jí přebrala Karla. Ptáčková to nechápala. Byly přece od prváku nerozlučná dvojka. Kráska a Ošklivka. Ptáčková Kulhánkovou brala na mejdany, vyprávěla jí o všem a Kulhánková záviděla a toužila se vyrovnat. Jenže jí chyběla lehkost a hravost, kterými Ptáčková vynikala. Ptáčková si s lehkostí si užívala život i vztahy. Zato Kulhánková si každého, kdo se na ni hezky podíval, chtěla hned brát. Ptáčková se snažila Kulhánkovou více vychovat k obrazu svému. Bez úspěchu.

Ptáčková měla Kulhánkovou ráda. Měla ráda vlastně každého. Nikdo pro ni nebyl sketa, debil, podrazák. Když se jí na někom něco nelíbilo, zavřela ho do komory s nápisem minulost a v jejím světě přestal existovat. A takhle přivítala ve svém životě i svoje Marťany. Nejdříve s notnou dávkou humoru a se zvědavostí. A když jí začali obtěžovat, chtěla je vytěsnit. Ignorovat. A poprvé v životě jí tahle taktika zradila. Bylo to silnější než všechno, co dosud v životě řešila.

Marťani na Ptáčkovou mluvili hlavně, když byla v rozhovoru s někým jiným. Mluvili na ni a vyžadovali odpovědi. Vyžadovali, aby odpověděla hned. Do omrzení opakovali svoje otázky, pištěli, křičeli. A doplňovali to i fyzickým kontaktem. Skákali jí po nohách, lezli po obličeji, tahali za uši, strkali jí prsty do nosu. Štípali ji a lechtali. A tohle už Ptáčková nedávala. Začala ztrácet kredit přitažlivé ženy s bystrým úsudkem. Navenek se jevila jako nesoustředěná, často mluvící z cesty. Navíc se začala divně ošívat a kroutit během konverzací. Nikdo proměnu nechápal. Asi se zbláznila. Nebo na něčem jede.

A nejvíc bolavé to pro Ptáčkovou bylo s Hermanem. Milovala ho. Milovala úplně poprvé.

Hermanovi se Ptáčková taky dost líbila. Úspěšná podnikatelka, nekomplikovaná osobnost, spontánní a skoro pořád veselá. A navíc kočka. Pořád čekal na nějakou zradu, přišlo mu to všechno až moc ideální. Žena jeho snů. A tak se stalo, že několik měsíců po seznámení přehlížel nebo nechtěl vidět plíživé změny v chování jeho ideální ženy. Že se něco děje, na to ho upozornil kamarád. Kamaráda Herman s Ptáčkovou seznámil chvíli poté, co s ní začal chodit.

„Ty vole, Hermane, to je kus, ti řeknu. Chytrá bloncka. To je teda rarita!" kroutil hlavou kamarád den poté na pivu.

A Herman se tetelil radostí a pýchou. O to více ho zaskočilo o dva měsíce později kámošovo: „Co se jí proboha stalo?!"

Herman nechápavě zíral.

„Včera jsem ji potkal na ulici. Vypadala děsivě, taková celá zpocená. A pořád se dívala pod nohy a kolem sebe. A na někoho pod sebou mluvila. A máchala rukama, jako kdyby se bránila."

„To přece nemohla být Ivana. I když..."

„Byla. Na tuty. Volal jsem na ni, ale vůbec nereagovala," skočil mu do řeči kámoš, „říkám ti, kámo, tohle je fakt divný."

„Přeháníš! Pojď, kámo, nic není tak horký. Zapijeme to!", ano, zapít to Herman potřeboval. Pochybnost zahlodala pěkně hluboko. Vybavily se mu útržky jejich společných setkání za poslední měsíc. Jasně, že si všiml. Ale nevěnoval tomu pozornost. Spíš nechtěl.

****Karel****

Karel stál chvíli u baru a pozoroval cvrkot. Svádění, lovení, drby a alkohol. Ne že by si nedal líbit trochu nezávazného sexu, ale jediná, která se uměla „odvázat a nevázat" byla nebožka Ptáčková. A možná i Květa, jenže to není žena ale sexuální stroj. Takže radši tuzemáček. A vůně Božkova stačila a přenesla jej na chvíli do nejkrásnějších dvou let jeho života. Neuvěřitelných let, které mu změnily život. Pamatuje si každý detail onoho úterý před pěti lety. Zahajoval právě druhý týden své samotářské dovolené. Ostrov v Karibiku, téměř neobjevený turisty. Stačilo skromné ubytování, na nic jiného také neměl, a terénní vůz. Nikde ani živáčka, často byl na kouzelných plážích sám. Ten den byl jako sedm předchozích. Prostě pohoda a ráj na zemi. Kolem poledne se vypravil najíst. Zásadně jedl tam, kde místní. Žádné civilizační kulinářské paskvily. Neuvěřitelně dobré jídlo za pár babek. A hromada, což pro Karlův apetit bylo klíčové. To úterý zastavil u jedné z mála ostrovních benzínek. Objednal si jídlo, tlustá černoška ho zkásla a kázala mu posadit se, než bude objednávka hotová. Seděl v rohu bufáče, zíral do blba a přemítal, co všichni vidí na těch hubených holkách. Tady je každá prdelatá a kozatá. A děsně krásná. I ty starý báby mají cosi do sebe.

„Here you are, sir," vytrhl ho z přemítání andělsky hluboký hlas. A nad ním, s talířem jedné ruce a s láhví místního piva v druhé, stál opravdu anděl. Černý anděl. Byl to blesk z čistého nebe. Karel poprvé a naposledy v životě ztratil hlavu. Chvíli zmateně koktal a pak se zmátořil a hned zjistil, zda je anděl vdaný či zadaný. Záporné odpovědi ho posílily k dalšímu kroku. Černoška, které platil, byla matka Agnes, tak se andělské stvoření jmenovalo. Karel neváhal, vstal a požádal ji o Agnesinu ruku. A týž večer se sešel s celou rodinou na večeři a napjatě čekal verdikt rodinné rady…

****Zuzana****

Jsem vděčná Karlovi, že mě vzal na kafe a trochu zbrzdil alkoholovou smršť. Kulhánková s Květou dobře tuší, že to nemám pod kontrolou a schválně mě provokujou. Tohle fakt nechápu, libujou si, když můžou někoho popíchnout nebo někomu lehce ublížit a tyhle škodolibosti je drží už od gymplu. Nepamatuju se, že by kdy měly tyhle dvě nádhery chuť někomu prospět, leda samy sobě. Mám pocit, že nějak nemohou najít vlastní uspokojení, tak ho hledají alespoň ve srovnání s ostatními a těší se z jejich průšvihů. Karel je naštěstí bezelstný, má mě rád a pohled na ranec mých životních patálií ho rozhodně netěší. Na druhé straně, jako každý jiný průměrný chlap, nemá bohužel chuť mé patálie řešit.

„Karle, co vlastně ta tvoje černá kráska, o které si nám minule tak nadšeně vyprávěl?" zeptala jsem se napřímo, abych nemusela mluvit o sobě. „Já a chlapi, to není nikdy příběh s dobrým koncem, doufám, že alespoň tvůj příběh s tou černou tropickou perlou má svůj happyend!"

****Kulhánková****

Zaslechla jsem Zuzaninu zmínku o tropické perle. Udělalo se mi slabo. Kopla jsem do sebe panáka rumu s plachetnicí. Pozdvižení kolem Karlovy černé krásky se datovalo přesně do doby mojí největší životní krize. Po zjištění, že mě pohlavně nakazil vlastní manžel, jsem na něj uhodila a chtěla odškodnění a úpravu manželské smlouvy. Čekala jsem odprošování a lítost. Místo toho mě Jaromír svázal a surově zmlátil.

„Ty děvko, " řval a fackoval mě, „myslíš, že nevím, jak moc mnou pohrdáš?! Jak jsem ti odpornej?!"

Ani jsem se nebránila. Neměla jsem sílu. Šokovaně jsem se choulila v rohu pokoje a snažila se chránit před jeho kopanci. Nakonec mě ještě hrubě znásilnil. Sebral mi mobil, ujistil se, že majitelé ženevského domku, jehož část jsem měla pronajatou, jsou na víkend pryč a na celý den a noc mě tam zamkl.

****Magda****

Kulhánková se nezdá, kdo by to do ní řekl, že se z těch sraček vyhrabe. Když mi před pár lety volala zubožená z Ženevy, vypadalo to, že se už nevzpamatuje. Ale když mi to všechno vyklopila a přestala si hrát na šťastnou manželku, musela jsem jí pomoct. A tak jsem si toho jejího povedeného manžílka vzala do parády. A vlastně to ani moc nechtělo. Jen ho trochu skřípnout a podržet pod krkem. To, že byl zdrojem nákazy, se mi vlastně moc hodilo. Byl to ve své podstatě sráč, troufnul si akorát tak na Kulhánkovou. Ale já jsem s ním rozehrála daleko složitější hru. Kdyby mne Kulhánková nakonec neprosila, ať ho nechám být, klečel by na kolenou a prosil o odpuštění. Ale to byla celá Kulhánková, nejdřív zhroucená a pak prosící a žadonící za jeho spásu. Nakonec přede mnou na kolenou skončila Kulhánková a to jsem nechtěla. Svoji hru jsem do konce nedohrála, ale dodnes si myslím, že to byla chyba. Vždyť z Kulhánkové udělal prapodivnou loutku, kterou má ve svých rukách.

****Květa****

To by mě fakt taky zajímalo. Karel a černoška! Nějak si to nedovedu představit. I když – vlastně proč ne – Karel byl vždycky na macatý, ostatně Ptáčkový se ho podařilo svést snadno právě proto, že už na gymplu měla jedno stehno jako já obě.

Ale podle toho, že se nám Karel po dvou letech v exotice vrátil, bych řekla, že žádný happyend nebyl.

Ať to bylo, jak bylo, hlavně, že je Karel tady. A jestli tam někde pod palmami pobíhají špunti trochu světlejší, než je tam běžný, co na tom?

Stejně je to divný – jsme tady kvůli Ptáčkový, ale chováme se tu všichni jako na maturitním večírku. Chlastáme, koketujeme, jeden druhýho tady shazujeme buď přímo, nebo aspoň trousíme poznámky, které dávají možnost druhým myslet si prakticky cokoliv. Jak jsem Ptáčkovou neměla ráda, teď si říkám, že je dobře, že to nemůže vidět.

„Kulhánková, vypadáš, jako by ti uletěly včely, je ti dobře?“, nevím, jestli jsem sama, kdo si všiml, že najednou zbledla. „Myslím, že bys měla s tím rumem přestat.“

„Co si ty myslíš, mě zajímá stejně málo, jako loňský sníh.“

Ach jo, kráva zůstane krávou, s tím se holt nedá nic dělat. Chudák Jaromír, tu mít doma, to musí být radost. Je to sice už dědek, ale pořád má co nabídnout. Kulhánková o něm od začátku trousí samý nechutnosti. Nikdo ji nenutil si ho brát. Ona se rozhodla sama a dokázala plně využívat všechny výhody, které jí tím vznikly. Divím se, že se s ní už dávno nerozvedl. Zvlášť poté, co jsme se kvůli ní všichni nakazili a ona pustila do světa tu nehoráznou lež, že to chytla od něj. Bylo mi ho skoro líto. Nikomu to nevymlouval. Možná mu bylo trapně, že mu žena zahýbá v Ženevě, a tak to radši nechal na sobě.

Mám pocit, že začínám být sentimentální. To bude tím pitím a asi i trochu tím pohřbem. Pryč se sentimentem, vždycky mi přišel k smíchu...

****Zuzana****

Večírek běží na plné obrátky, všichni se zdánlivě baví, ale vzduch je těžký. Je v něm stále nezodpovězená otázka, proč Ptáčková zemřela. Každý na to myslí, každý má nějakou svoji spekulaci v hlavě, nikdo ale doopravdy neví.

Květa se sice tváří záhadně, jako že jediná opravdu ví, nesměla bych jí ale znát tak dlouho, abych nevěděla, že sice své verzi sama neochvějně věří, ale pravda je zpravidla úplně jiná. S Květou je těžká jakákoliv diskuze. Není to vlastně ani diskuze, ale spíše „přebíjená". Cokoliv člověk řekne, tak to Květa nebo někdo z jejího okolí zažil taky, ale více, intenzivněji a lépe. Vždycky mám pocit, že bojuju s celým Květiným světem. Stačí říct cokoliv, jako třeba, že jste viděli duhu. Květa určitě najde někoho ve svém okolí, kdo ji viděl také, ale barevnější a úplně z blízka. A když jí dojdou argumenty, jelikož sama danou věc narozdíl od ostatních třeba nezažila, stejně trvá na tom, že ona ví, jak to je, protože to zažil její bratr a ten to přeci ví nejlíp. Tím si své tvrzení jakoby orazítkuje a člověk najednou nemá možnost vlastní zážitky použít jako důkaz, jelikož bratrovy zážitky jsou jediné možné a „úředně" uznané. Zpravidla jdu z diskuze s Květou zpráskaná jako pes s jedinou myšlenkou na to, proč má vlastně potřebu neustálé přebíjené. Diskuzi nad její verzí o úmrtí Ptáčkové se tedy raději vyhýbám.

Do restaurace najednou vstoupil manžel Ptáčkové. Měl kamenný výraz a zamířil rovnou k Magdě. Z dálky bylo jasné, že půjde o velmi emotivní rozhovor.

****Kulhánková****

Tak tohle fakt nesnáším. Panáky mě přenesly do sentimentu. No, zdá se, že i bezemoční robot Květa je taky pěkně v háji. Ale ta to bude maskovat za cenu života. Už se neumím ani pořádně opít. A navíc mi rum připomíná Karlovu černou karibskou zkušenost a násilnosti vlastního manžela. Karlova historka mi tenkrát po dlouhé době připomněla, že jsem člověk. Měla jsem slzy v očích. Dojetím. Ne proto, že mě někdo mlátil. Karla jsem sice chtěla pro sebe, ale tohle jsem mu fakt nepřála.

Vrátil se tam po dvou měsících se všemi papíry, aby u místních úřadů mohli zpečetit svatbu. Byla prý snad ještě hezčí, než když ji viděl poprvé. Jenže v pokročilém stádiu těhotenství. Takže ne s ním. A navíc už měla dvě malé děti. Tam je to prý takhle normální. A to mu podlomilo kolena. Jeho sny o černé panenské princezně vzaly za své. Ale miloval ji. Tak zůstal. Iluze však ztrácel den po dni. Po měsíci řekl definitivní sbohem. Další skoro dva roky žil z peněz, které přivezl do manželství. Procestoval Karibik křížem krážem. Jen na ostrov jeho černého snu už nikdy nepřijel. Do Čech se vrátil ve skvělé fyzické formě. Jen srdce ještě bolavé.

****Karel****

Bože, co se to s námi stalo. Měli bychom oplakávat spolužačku a my se přitom řítíme někam - někam do prázdna. Tak dlouho jsem hledal smysl toho všeho a v jednom okamžiku jsem už i ucítil ten krátký okamžik štěstí a naplnění. Proč jsem ji nepřijal takovou, jaká byla... Proč jsem utekl jak malej zasranej fracek... Tak moc mi má čokoládová princezna chybí...

Karel se svýma pronikavýma očima rozhlédnul po baru a myšlenkami se vrátil zpět do reálného času. V rohu místnosti si všiml Magdy, která ve své tváři neskrývala rozhořčení a velmi živě hovořila s manželem Ptáčkové. Spíš se to ale zpovzdálí jevilo jaká malá hádka. Překvapilo ho, že se zrovna Magda hádala s manželem Ptáčkové. Vlastně ani nevěděl, že se ti dva znají. A pak se to stalo! Všichni už byli sice tak trochu v náladě, ale ještě stále byli dostatečně střízliví, aby dokázali vnímat, co se děje. Místností se ozvala rána a v jednom okamžiku se manžel Ptáčkové válel po zemi. Magda nezvládla své emoce a vrazila mu takovou facku, že spadnul z barové stoličky. Karel se vzpamatoval jako první a přiběhl k Magdě. V jejich očích uviděl hrůzu, temno a smrt. „Magdo, co se stalo?" Silně ji objal a ona se v jeho náručí třásla a tiše vzlykala. „Místností se rozprostřelo ticho, které předjímalo budoucí zlověstné okamžiky.

****Kulhánková****

Kulhánková uslyšela ránu právě v okamžiku, kdy bedlivě sledovala Květu, která se velmi nápadně lnula k Jaromírovi. V jednom momentu ji napadlo, jaké by to bylo, kdyby se Květě podařilo Jaromíra ulovit. A myšlenka na možné osvobození jí vlila do tváře lehký úsměv. Byla by to zase ona, ta obyčejná holka z Nekundic. Bez nánosů třpytivého úspěchu a bez pachu Jaromírova těla. Vlastně si to přála a v duchu Květu povzbuzovala. Jo, holka, máš na to, běž do něj. A Květa se snažila, sukni už měla vykasanou tak vysoko, že dávno ztratila svůj účel.

A pak už jen uviděla na zemi válejícího se manžela Ptáčkové a rozklepanou Magdu, která zcela změnila svůj výraz a jevila se jí jako rozdivočelá saň, která se chystá zlikvidovat svoji oběť. Ten výjev byl jak ze špatného filmu. Hlavou se jí začaly hodit myšlenky. Proč to Magda udělala? Kdyby vrazila facku Jaromírovi, tak by si to dokázala vysvětlit, ale proč manželovi Ptáčkové?

****Zuzana****

Zuzana neviděla a neslyšela nic. Myslela jen na skleničku vodky, kterou by do sebe mohla vyklopit, kdyby ji teď Karel neprolíval kafem. Ale pro úsměv Karla by udělala cokoli, takže nic nenamítala ani proti kávě a sodovce. Vlastně ji to bylo velmi příjemné, že se o ni Karel stará a v koutku duše si moc přála, aby se o ni staral celou noc. Pak sebou Karel, ale škubnul a z jeho úst uslyšela: " Magda mu jednu flákla, počkej, jdu tam." Zuzana sledovala vzdalujícího se Karla a neřekla nic. Cítila však, že s jeho vzdalujícími se kroky se vzdaluje i její myšlenka na krásnou noc.

****Richard****

Richard se byl rozloučit s odcházejícími spolužačkami Nasťou a Masťou a do baru vkročil právě v okamžiku, kdy se Magda rozpřahovala a celou silou svého stále dobře vypadajícího těla uštědřila manželovi Ptáčkové políček. No, snad to ani nebyl políček, byla to přímo rána z děla. Nikdy by si nedokázal představit, že může mít ženská takovou páru. Její protivník neměl sebemenší naději, svalil se z barové stoličky jako pytel brambor. Místnost pohltilo ticho. Nebyl slyšet jediný hlas a nebyl patrný jediný pohyb. Teprve za pár okamžiků rozetnul ticho Karel, který přiběhl k Magdě a objal ji. Richard měl najednou nutkavou potřebu být tam s nimi a chránit je oba, Magdu i Karla. Obejmout je svýma širokýma pažema a chránit je před celým světem. Během několika okamžiků to udělal. Uprostřed místnosti se tak rozehrála mimořádná konstelace - na zemi stále ještě ležící manžel Ptáčkové, v náruči Karla schoulená roztřesená Magda a je oba objímající a chránící Richard. Vzduchem poletovala přeskupující se energie.

****Zuzana****

Zuzana byla najednou ještě víc vděčná Karlovi, že je stále při smyslech. Kafe a sodovka zabraly natolik, že se vzchopila a přesunula se spolu s ostatními k Magdě a k ležícímu Ptáčkovi. Magda byla rudá vzteky. „Jen se jí všichni zeptejte, co řekla mé ženě, když s ní naposledy mluvila", syčel Ptáček, stále ještě z podlahy. „Tahle vaše investigativní novinářka strkala nos, kam neměla a musí si nést následky!" řval nepříčetně a bylo vidět, že si někde řádně přihnul alkoholu. „A Kulho, ty se moc neodvracej, ten tvůj povedenej manžílek v tom jede taky!"

Jaromír sebou cuknul, sundal ruku z Květinýho stehna a než jsme se nadáli, vrhnul se na Ptáčka. Mydlil ho hlava nehlava a řval jak pominutej, že si tohle líbit nenechá! Richard s Karlem měli co dělat, aby Jaromíra z ležícího Ptáčka odtrhli a neměli jsme tady další mrtvolu. „Ten sráč!" cedil skrz zuby Jaromír a zrychleně oddychoval.

„Můžete nám někdo říct, o co tady jde?" Vložil se do situace svým standardně noblesním způsobem Richard. „Ať to vysvětlí ta investigativní děvka!" zařval znovu Ptáček.

„Magdo, ty hlavně mlč!", začal ho překřikovat Jaromír, až mu hlasivky přeskakovaly. Všichni ostatní strnule mlčeli a nechápavě sledovali vypjatou situaci. Emoce se daly krájet.

****Karel****

V okamžiku, kdy se Jaromír vrhnul na Ptáčka, blesklo Karlovi hlavou, že ti dva musí vědět, proč to Ptáčková zabalila. Oba dva byli něčím podivní, Jaromír svým slizkým projevem a Ptáček zavalitým obličejem. Pak už ale nepřemýšlel a společně s Richardem se ty dva snažil odtrhnout. Jedním okem při tom zahlédnul Kulhánkovou, jak s otevřenou pusou sleduje vzniklou situaci. Najednou to nebyla ta dáma, která přišla v černém, mimořádně élegantním a sexy saténovém kostýmu s výstřihem do poloviny žlábku, ale žena se zoufalým výrazem ve tváři sledující svého manžela při rvačce.

Vedle Kulhánkové si všimnul zkoprnělé Květy, která měla vždy plnou pusu řečí a najednou tu stále beze slov a sotva lapala po dechu. Čekal, že jako vždy nějak zareaguje, ale Květa neudělala vůbec nic. Snad jen to, že do sebe kopla nedopitého panáka rumu. Kdyby nezareagoval Richard, asi by tam všichni jen stáli a otupěle zírali.

Karel držel pevně v sevření Ptáčka, který křičel něco o investigativní děvce. Ale to už Karel příliš nevnímal, protože mu dala fixace Ptáčka pořádně zabrat. V duchu však prosil všechny svaté, aby mu Ptáček nevyklouznul. Stejně tak se modlil i za Richarda, aby udržel Jaromíra.

Najednou promluvila Magda nečekaně klidným hlasem. „Byla to nešťastná náhoda", nikdo si to nemusíme vyčítat. „Ptáček reagoval rychle. „Kdyby Ivana nebyla tak rozrušená, nikdy by se to nestalo." hlesl přiškrceně, skoro v slzách. „Prášky na spaní uměla používat, brala je běžně. v rozrušení jich ale bohužel vzala víc. Chtěla se z toho všeho vyspat, ale už se nikdy neprobudí" vzlykal Ptáček.

Karel se podíval nevěřícně na Magdu. Ještě před pár sekundami byla Magda k smrti vyděšená a dokonce jednu natáhla Ptáčkovi. Pak se strhla rvačka mezi Jaromírem a Ptáčkem. Ptáček nazval Magdu děvkou a Magda teď mluví o nešťastné náhodě?? A najednou to Karlovi dockvaklo, nemohla by to být sebevražda, kdyby to sebevražda byla, nemusel by nikdo nic zdůvodňovat a obhajovat. Magda by nebyla k smrti vyděšená a nevrazila by facku Ptáčkovi. A nevznikla by ani rvačka mezi Jaromírem a Ptáčkem.

****Richard****

Ptáček nazval Magdu děvkou. Trochu silný kafe, pomyslel si Richard. A když se strhla rvačka mezi Jaromírem a Ptáčkem byl si zcela jist, že za sebevraždou Ptáčkové se skrývá něco víc než nešťastná náhoda.

Richard neměl Jaromíra nikdy rád. Dokonce když se dozvěděl, že si ho chce Kulhánková vzít, dlouho jí to rozmlouval. Pro Richarda byl Jaromír hajzl, který lidem škodil celý život a preferoval vždy jen svůj vlastní prospěch. Když se po revoluci otevřely archivy, pročetl Richard celý spis vedený na svoji rodinu a mimo jiné také zjistil, že onen Jaromír se také pěkně činil. Ale Kulhánková si nedala říct a Richard to vzdal. Pochopil, že nemá cenu jí Jaromíra vymlouvat, když ho chtěla vidět svýma očima. Jaromír pro ni znamenal jízdenku do lepšího světa. Po revoluci dokázal bravurně využít svoji síť kontaktů a vazeb a v právním vakuu přišel během krátké chvíle k mimořádnému majetku. Vila ve Švýcarku, luxusní mercedes i tučné konto byly pro Kulhánkovou natolik lákavé, že se v očích Richarda upsala samotnému estébáckému ďáblovi.

A teď se tady snaží Jaromíra udržet na uzdě, aby Ptáčkovi nezrušil ciferník. Ale nejraději by ho skřípnul tak, aby ucítil palčivou bolest, aby ucítil bolest, kterou způsobil tolika lidem.

„Magdo, vysvětli nám prosím, co ses vlastně dozvěděla a prozradila Ivaně." zavelel nekompromisně Richard. Jaromír zbledl a výhrůžně sledoval Magdu. „Sdělila jsem jí, co měla právo vědět! Proč se tehdy jako jediná z nás nedostala na vejšku. Nějakéj komunistickej všivák jí totiž znemožnil studia!" Všichni se s úděsem otočili na Jaromíra.

Jako černý stín se k nám přimotala skoro vystřízlivělá Kulhánková. Bledá jako smrt.

„Já mám důkaz," šeptla a jala se otevřít luxusní psaníčko.

Periferně zahlédla rychlý pohyb kolem levého ramene. To Jaromír jako lítá šelma skočil a ve vteřině ukryl psaníčko s důkazem pod svým tělem. A všem to bylo jasné.

****Moula****

Moula se celý večer držel zpátky. Zpátky v aktivním přispění ke gradujícímu večeru. Zpátky se však rozhodně nedržel v pití. Jako na protest proti přízemnostmi této středněproudé sebranky, přešel po dvou společných rumech tajně k absintu. A nešetřil se... Tak teď sleduje násilnosti, slovní invektivy, stres a strach u svých spolužáků. Dvakrát zamrká, ale oči neslouží. Najednou má před sebou komiksovou scénu. Pohyb spolužáků zamrzl a u HLAV, nikoliv u úst se jim objevily komiksové bubliny...