Konečně doma. Přesto, že se Květa necítila ještě zcela ve své kůži, byla ráda, že rehabilitace skončila a ona může jíst, kdy chce, a ne tak, aby to vyhovovalo střídání směn v nemocnici. I když její pobyt ve špitálu byl dlouhý, za celou dobu si nezvykla, že ji budí v půl šesté ráno, aby jí vrazili teploměr. Proč jí měřili dvakrát denně teplotu, když měla zlomená žebra, levou holenní kost a roztržené obočí a horní ret, to nechápala. Nějakou dobu poté, co ji hospitalizovali, si na nic nemohla vzpomenout. Bála se, že se jí paměť nevrátí, ale jak čas plynul, vzpomínky se začaly pomalu vynořovat. Nejdřív si vzpomněla na mrtvého Murumbu, jak tam tak ležel na chodníku obklopený čumily. Měl zkrátka pech, umřít ve svatební den. „Možná to nebyla až tak velká smůlu, uvážím-li, koho si měl brát“, napadlo ji cynicky a to jí udělalo radost. Poznala, že se jí vrací její smysl pro humor. „Škoda, že jsem neviděla, jakou měli všichni radost z výtahu“. Ani na chvíli nepochybovala, že ji prokleli, ale podle ní mohli děkovat jen sami sobě. Celý rok ji přesvědčovali, že „forma má přednost před obsahem“, krása výtahu byla vždy skloňována ve všech pádech, o funkčnosti se bavit nechtěli. Tak to mají. „A já vlastně taky“, musela si přiznat, že ačkoliv policie odložila její případ s tím, že pachatel nebyl zjištěn, ona je skálopevně přesvědčená, že její zlámané kosti nebyly dílem jen tak nějakých pobudů, ale že v tom má prsty někdo z Francouzské 69. Nechtěla se tím ale dál zabývat. Navíc, když policie odložila i její „podvod“ s výtahem pro nedostatek důkazů, měla pocit, že konečně může začít žít.

Odpoledne se rozhodla, že se zajde podívat do svého nového fitka, které si stačila pořídit ještě před tím, než skončila v nemocnici. Zcela zařídit jej nestihla, ale těch málo dodělávek zvládne určitě během několika dnů, maximálně týdnů tak, aby hlavně stačila otevřít ještě na podzim. Přesto, že v tomto oboru nikdy nepodnikala, správně řečeno dosud vůbec nepodnikala, dovedla si představit, že „žně“ nutně musí začít po novém roce, kdy jsou všichni přejedení a plní předsevzetí se svými špeky zatočit. A to je doba, kdy by se už o Fitness Flowers mělo vědět. Zvlášť, když kousek od něj je nějaké jiné. Byla přesvědčená, že Fitness Leoš Kuneš je odsouzeno k zániku. Už jen pro to jméno.

Stáňa se zastavila a se zájmem sledovala, jak na dlouho nepoužívaný nebytový prostor v její ulici 2 dělníci připevňují název  "Fitness Flowers". Zasnila se. Konečně cesta z bludného kruhu diet a nových kilogramů. Jestli budu mít fitko za rohem, určitě se sebou něco udělám. Zahalená celá v černém, rádoby uměleckém outfitu, pod kterým schovávala svá nenáviděná kila, závistivě bleskla pohledem po dvou kočičkách v letních barevných šatech, které ať ukázaly ze svého těla cokoliv, vše bylo krásné. V novém fitku Stáňa ucítila svoji šanci. Svůj život potřebovala změnit od základu a bylo jí jasné, že k vysněnému štěstí vede její cesta právě přes tělo, které nebude vzbuzovat v lidech úšklebek, či dokonce odpor. Svůj nový plán zašla oslavit zmrzlinou. Teď, když už ví, jak se ze šikmé plochy dostane, si to přeci může dovolit...

Ačkoliv Květa měla bohaté zkušenosti s hledáním kuchařek do školní jídelny i sháněním uklízeček, protože i to patřilo k práci ředitelky nekundického gymnázia, martýrium, které zažívala teď, nemělo obdobu. S instruktory problém nebyl, těch je všude jako hub po dešti. Ale sehnat uklízečku, která bude aspoň v základech ovládat češtinu a přitom bude ochotná se přizpůsobit časovému rozvrhu fitka, se ukázalo jako problém téměř neřešitelný. Po pohovorech s několika ženami, které jí poslali z úřadu práce, kam se obrátila o pomoc, se pomalu začínala smiřovat s myšlenkou, že alespoň dočasně bude uklízet sama. Samozřejmě si byla moc dobře vědoma nebezpečí, které by mohlo z tohoto rozhodnutí plynout. Chce mít fitko pro „horních deset tisíc“, a to prostě nemůže provozovat někdo, kdo je zároveň šéf a uklízečka. Bude tedy muset uklízet až po odchodu posledního návštěvníka. No, snad to nebude trvat dlouho. Ostatně za chvilku se má setkat ještě s nějakou Alžbětou, jejíž příjmení si ne a ne vybavit. Ta jí sama napsala „strukturovaný životopis“, z něhož bylo na první pohled jasné, že ve škole moc pozor nedávala, případně ji navštěvovala jen sporadicky, a podsunula jej pod dveře fitka. Zvláštní způsob, jak si říct o práci, ale nakonec proč ne. Hlavně, aby byla všímavá a nemuselo se jí věčně připomínat, kde všude má uklízet.

Když Alžběta obdržela zprávu, aby se dostavila na pohovor s majitelkou nového fitka, celá se rozzářila. První, co ji napadlo, byla otázka: Jaká asi bude ta paní Květa? Od své bývalé chlebodárkyně kněžny Leopoldy von Bernovsky, byla zvyklá na ledaco. Paní kněžna byla už dáma v letech, která se na stará kolena vrátila do Prahy, aby zde v poklidu, stranou významných evropských center Paříže a Vídně, které tolik milovala, dožila v ústraní a tichosti. Ve svém malostranském paláci vystačila toliko se společnicí, která ji předčítala její oblíbené básně, komornou, jež se starala o její šatstvo a pohodlí, kuchařkou, která vařila každý den z čerstvých surovin a uklízečkou Alžbětou, která uklízela v rozlehlém paláci každodenně, za což měla nejenom důstojné živobytí, ale také možnost užívat malý správcovský byt. Okna bytu směřovala do dvora, ve kterém nechala kněžna zřídit kašnu s vodotryskem a později do kašny pořídila i zlaté rybky a dvě zelené žáby. Letní večery pak kněžna trávila na lavičce u kašny i se svým služebnictvem a společně poslouchali kvákání žab a později, když kněžna zakoupila slavíka, také slavičí zpěv. Alžběta milovala tento renesanční dvorek a byla ráda, že měla v životě štěstí, které ji seslalo z nebes paní kněžnu, které věrně sloužila celých dlouhých dvacetpět let. Poté, co se kněžna odebrala na druhý břeh, zůstala Alžběta sama. Služebnictvo se rozuteklo kdoví kam, kašna přestala fungovat, rybky uhynuly a i ty dvě žáby se vytratily do neznáma. Alžbětě zůstal jen ten slavík a právo doživotního užívání bytu. Po smutku, který držela celý rok, se Alžběta rozhodla k radikální změně prostředí i svého života. Rozhodla se, že se stane uklízečkou v nějakém úplně novém prostředí, rozhodla se pro Fitness studio a na radu své kamarádky Anduly, zaslala majitelce studia strukturovaný životopis. A aby si byla zcela jistá, že životopis bude doručen, vložila ho do škvíry přímo pod vstupní dveře budoucího fitka.

„Co si přejete, ještě máme zavříno, přijďte až na začátku září.“ Z hlasu Květy bylo znát, že je unavená a zároveň překvapená, že někdo leze do dveří, na nichž je cedule s oznámením, že „Zde pro Vás chystáme nové fitness, těšíme se na Vás na začátku září“.

„Já vím,“ hlesla osoba, na níž bylo na první pohled zřejmé, že se nestane klientkou Květina podniku. Byla sice upravená, ale z celkového držení těla bylo vidět, že naposledy cvičila na základní škole, pakliže nebyla z tělocviku osvobozena pro nevyvinuté kyčle.

„Dala jsem vám svůj životopis pod dveře. Našla jste ho?“

„Ááááá, tak to musíte být Alžběta, je to tak?“

„Ano, tak jste to tedy četla. Neodpověděla jste mi, a tak jsem se rozhodla sem zajít. Říkala jsem si, aby nebylo pozdě. Dost bych o to místo stála, uvidíte, že se mnou budete spokojená, paní hraběnka taky byla.“

„Máte nějaké doporučení?“

„Jak bych mohla mít, dyť umřela, už je to rok, psala jsem vám to.“

Květa se zkoumavě podívala na ženu, která už nebyla nejmladší, ale vypadala dost příjemně i upraveně. A protože první čtyři zájemkyně o práci uklízečky byly zjevu spíše odpudivého a rovněž se nemohly prokázat jakýmkoliv doporučením, dokonce ani čistým rejstříkem, rozhodla se, že to s Alžbětou zkusí.

„Tak tedy dobře. Doufám, že máte živnostenský list, nepočítám s tím, že bych vás zaměstnala.“

„To nemám, víte, já nechci být živnostník, v televizi pořád někdo říká, že živnostníci jsou podvodníci a že je třeba si na ně posvítit. Já hledám zaměstnání.“

To mi tak ještě scházelo, prolítlo Květě hlavou. Chvilku zvažovala, jestli má vůbec smysl dál pokračovat v tomto rozhovoru. Pak si zase vzpomněla na ty předchozí čtyři, uvědomila si, že začátek září je už příští týden, úklid po řemeslnících je třeba provést důkladně a rozhodla se.

„Dobře, tak vám nabízím poloviční pracovní úvazek, začít můžete hned zítra, ze začátku tu budete asi trochu dýl, nebojte, nic vám nezůstanu dlužná. Nástupní plat vám dám sedm tisíc, když s vámi budu spokojená, můžete počítat po třech měsících s přidáním.“

„Myslela jsem, že dostanu víc“, hlesla Alžběta a bylo na ní vidět, že zvažuje všechna pro a proti. Ano, je to fakt dost málo, na druhou stranu fitness Flowers je poměrně blízko jejího bydliště, Smíchov není moc daleko od Malé Strany. Poloviční úvazek jí taky umožní si najít ještě nějaký flek, mohla by uklízet ještě někde jinde. A v tuhle chvíli nemá nic moc na výběr. Nakonec – pokud se naskytne příležitost, odejít může kdykoliv. Jak to tak vypadá, tohle fitness bude dost nóbl, třeba se tu seznámí s nějakou paničkou, která si tu bude zdokonalovat postavu a pro samé cvičení jí doma bude scházet energie na to, aby poklidila. Všechny myšlenky jí prolétly hlavou, zjistila, že pozitiva převažují, a proto dokončila větu již silným hlasem. „……ale dobře, já to tedy beru.“¨

„Tak přijďte zítra na sedmou, vidíte, že je tu práce dost a dost, smlouvu pro vás zatím nachystám.“

„Těším se“, odpověděla Alžběta a v tu chvíli to myslela naprosto vážně. Konečně zase přijde mezi lidi.

"Výborně zpracovaná analýza Renato" zašveholil náš nový ředitel manažerce mého týmu do ucha. "To je pro mě standard odvádět perfektní práci Zdeňku" odpověděla bez jediného uzardění.  Chtělo se mi brečet. Celou analýzu jsem tady včera zpracovávala až do půlnoci já. Nikdo neměl čas mi pomoci, všichni měli nějaký neodkladný program. Když mě Renata požádala, ať to zpracuju, že to stejně udělám z celého týmu nejlépe, byla jsem dokonce potěšena. Až po chvíli mně došlo, že mě zase zmanipulovala. Dobře věděla, že to poctivě odvedu a neodejdu, dokud to nebudu mít hotové, aby to ráno mohla prezentovat na poradě vedení. Nechápu, jak jí to může neustále procházet, vždyť ta mrcha ani netuší, co které položky znamenají. Smetanu ale zase slízla ona. Mě si Zdeněk ani nevšimnul a ona necítila žádnou potřebu sdělit mu, že to byla moje práce. Kolikrát jsem už tohle zažila. Všichni mě zneužívají, stoupají v kariéře a já tady už pátým rokem sedím na stejné židli, jsem totálně zavalená úkolama, na změnu zaměstnání ale nemám odvahu. Večer zpravidla nikam nespěchám, protože program na večer mám jen málokdy. A co mám asi tak sama dělat v prázdném bytě? Ani dovolenou si zpravidla celou nevyberu, protože nemám s kým jet. Kamarádky jsou většinou zadané a nebo snesitelné tak maximálně jeden večer. Týden s žádnou z nich nevydržím. Ty jejich chytré řeči, proč s vysokou školou trčím v téhle pozici, proč nezhubnu, proč nemám nějakého milence. Jako kdyby to bylo tak jednoduché. "Stáňo!" vytrhla mě z mých úvah kolegyně, "můžeš mi zkontrolovat tenhle report?" "Jasně, stačí do hodiny?" Nejraději bych se neviděla, už zase někomu vytrhávám trn z paty, místo abych se věnovala svojí práci. Proč proboha nedokážu říct ne? "Zkontrolovat tenhle report" totiž v praxi znamená de facto ho celý předělat. Musím něco změnit, takhle to dál nejde.

Jakmile přišla Alžběta domů, otevřela si okno a uslyšela slavíka. Zastesklo se jí po kněžně, která celé hodiny trávila u vodotrysku a přemýšlela o různých, často až neuvěřitelných věcech, kterým ani Alžběta sama nerozuměla, ba dokonce se jich i bála. Stejně jako se bála pávů, které nechala kněžna doručit až z Vídně a kteří měli být ozdobou paláce. Alžběta je nikdy neměla ráda, byli hluční, pyšní a pokaždé něco Alžbětě provedli. Měla z nich zvláštní pocit a dnes ten stejný pocit měla z paní Květy, která nemohla být o mnoho mladší než Alžběta, ale nesla se jako pávice, které patří celý svět. A její pisklavý hlas připomínal skutečnou pávici Jůlii, kterou tak kněžna pojmenovala schválně, protože páv se jmenoval Rómeo. Tyto nápady kněžny vnímala Alžběta jako výstřední pošetilosti stárnoucí dámy, které jsou možné snad pouze v Praze, nikoliv však ve Vídni či Paříži. Alžběta si utřela slzu, která jí při vzpomínce na kněžnu začala stékat po tváři. Hned poté se rozhodla, že se nenechá pisklavým hlasem paní Květy zastrašit a do práce nastoupí. Co jí ovšem stále vrtalo hlavou, byl název fitka, kterému nerozuměla a ani ho nedokázala vyslovit.

Dnes je úžasně teplý večer, na konci srpna už dost nečekaný. Stáně se povedlo odejít z práce už kolem osmé, dnes jí výjimečně nikdo nezadal žádný úkol těšně před skončením pracovní doby. Byl to po dlouhé době pro Stáňu velmi brzký odchod. Dnes se navíc cítí báječně, volně a po dlouhé době má pocit, že je i docela žádoucí. Poslední týden vynechávala večeře a všechny sukně i kalhoty jí přestaly škrtit. Cestou domů na svůj milovaný Smíchov, procházkou přes most Legií se rozhodla pro zastávku na Střeleckém ostrově. Na pontonu na řece si koupila střik a na Střeláku se posadila na první volnou lavičku. Tajně doufala, že si někdo přisedne a že ten někdo bude muž. Cestou ke své lavičce zahlédla z poloviny volnou lavičku, kde seděla přiopilá dívka podobného věku obložená kelímky s alkoholem. Chvilku váhala, zda si nepřisedne, pak ale tuto variantu zavrhla. Sama bude mít větší šanci k seznámení. Sedla si se svým střikem na úplně volnou lavičku a na mobilu kontrovala emaily, aby byla v obraze, co nového se událo od jejího odchodu z firmy před půl hodinou. Popíjela střik a cítila se báječně. Dnes v emailu žádné noční jobovky nenašla. Po chvíli postranním pohledem zaznamenala, že se k lavičce někdo přiblížil. Zrudla vzrušením. Někdo si opravdu přisednul a bylo jasné, že je to muž. Tetelila se štěstím. Lehce pootočila hlavu, aby si muže prohlédla. Hlavou jí prolétla myšlenka, že by se alespoň trošičku mohl podobat Georgi Cloonemu. Zabodla oči do svého lavičkového souseda a ztuhla. Vedle ní seděl smrdutý bezdomovec. V duchu se zasmála sama sobě, "Kdo jiný by si tak asi ke mně asi přisednul". " Ahoj, vidělas tu krysu, co tady proběhla?" Jo, viděla, je to hnus, v centru Prahy, taková odporná zvířata" zmohla se na nezbytnou odpověď. Rychle do sebe kopla zbytek tekutiny a kosmickou rychlostí se zvedla k odchodu. " Krásná slečno, kdybyste někdy chtěla, můžeme spolu dělat lásku" znělo za jejími zády. "Najdete mě každý večer tady pod mostem" Najednou jí vrhkly slzy do očí. Nevěděla, zda jí víc rozhodilo slovo krásná, nebo slečna. Obojí pro ní mělo nesmírně silný vzkaz. Už se neotočila, tahle slova ale nikdy nezapomene. Nikdy jí nikdo neřekl něco tak krásného.

Byl večer a Alžběta přemýšlela, v čem by asi měla pŕijít oblečená do svého nového zaměstnáni. Kněžna vyžadovala, aby vždy chodila dobře, i když spíše skromně upravena. Povětšinou nosívala tmavou sukni a halenku v tlumených tónech. Pouze když čistila okna, nosila kalhoty. Ale okna čistila pouze tehdy, když kněžna nebyla doma, protože kněžna kalhoty neviděla ráda a nikdy je za vhodný oděv pro ženu neuznala. Ted byla Alžběta ovšem trochu v rozpacích a začínala si uvědomovat, že úklid u paní kněžny a úklid ve fitness studiu budou zřejmě dvě zcela rozdílné věci. A pak jí blesklo v hlavě, zdali paní Květa nebude chtít, aby se po fitku pohybovala v teplácích, které nikdy nevlastnila. Tuto myšlenku, ale rychle zavrhla a rozhodla se, že do práce přijde tak, jako chodila vždy u paní kněžny a na ráno si nachystala sukni a tmavěmodrou halenku.

Ježíši, to se mi snad jen zdá! zaúpěla v duchu Květa, když viděla Alžbětu v sukni a halence s kýblem v jedné ruce a v druhé se smetákem. Ale co, pokud se tak bude cítit dobře, je to její věc. Hlavně aby si nemyslela, že jí snad budu tu její uklízecí módu platit a co je ještě důležitější, aby uklízela opravdu dobře a mohla i v sukni třeba i na štafle.

„Dnes se pusťte do šaten, ty jsou už hotový. Sály přijďte uklidit pozítří, zítra tam ještě budou dávat mašiny“, zavelela a chtěla odejít do kanceláře.

„A kde jsou ty šatny?“, chtěla vědět Alžběta a bylo na ní vidět, že je v žádném případě nehodlá sama hledat.

„Pojďte za mnou.“ Rezignace v hlase Květy by si asi všiml úplně každý, ne však Alžběta.

„Mohla bych sem přinést svého slavíka? Myslím, že by to tu zpříjemnil. Pávy ne, ty jsou hodně velký a strašně řvou, ale slavík je slavík, hraběnka vždycky pookřála, když ho slyšela. Myslím, že by se i cvičencům líbil.“

To se mi snad jen zdá. Sukně, halenka, slavík, pávy, cvičenci. Čím překvapí příště? Květa se rozhodla, že bude dělat, že nic z toho, co Alžběta řekla, neslyšela.

„Tak tady jsou dámský a vedle hned pánský. Doufám, že zvládnete uklidit obě. Moc času není, ale rozhodně si nepředstavuju, že to odfláknete. Musí se to blejskat, a nezapomeňte vytřít i za skříňkama. Jestli s nimi nebudete moct pohnout sama, řekněte si tady nějakýmu chlapovi, snad vám pomůže. A až to budete mít, tak mi přijďte říct, já si to zkontroluju.“

„A kdy mi dáte tu smlouvu?“ chtěla vědět Alžběta a bylo znát, že se do úklidu bez smlouvy nepohrne.

„Nebojte, dostanete ji, jak říkám, až to tu doděláte, přijďte za mnou do kanceláře. Mám to tam pro vás nachystané.“ Nachystané to tam sice je, to je pravda, ale pravda je taky ta, že jestli úklid šaten nebude na jedničku, tak ji žádnou smlouvu nedá. Květa se rozhodla, že si dopředu nebude zadělávat na problémy s lemply a že každý její nový zaměstnanec musí obstát v takové malé zkoušce, kterou si na všechny nachystala.

Byl to jeden z posledních letních večerů, kdy se dalo ještě sedět u malého stolku, který stál přímo pod otevřeným oknem do Alžbětiny ložnice. Stolek byl z běleného dubu a spolu s židlemi vytvářel atmosféru středomořského pátia, ve kterém se zastavil čas. Alžběta tiše seděla na jedné z židlí a z vysoké sklenice usrkávala malinovou šťávu. Byla vzrušená, v pravé ruce držela podepsanou pracovní smlouvu a byla si vědoma, že její plán se právě teď začíná uskutečňovat. Plán, který je stejně tak tajný, jako byla poslední rozprava s paní kněžnou, ke které došlo přesně před rokem u stejného stolku, u kterého teď sedí tiše sama. Dříve než dopila malinovou šťávu, pomyslila Alžběta ještě na paní Květu. Musela se trochu pousmát celému tomu představení s kýblem a hadrem, ale sebe sama musela pochválit. Její výkon byl excelentní.

„Zasraný vedro“, procedil rozpraskanými rty Jarda s těžkou krosnou na zádech. „Zasraná srpnová Praha, jdem na jedno“, rozhodl jeho kolega z fakulty. Oba chlapíci se vláčeli vlnícím se horkým vzduchem, který rozpouštěl i asfalt vedoucí ze smíchovského nádraží k Andělu. Na ulici skoro ani noha, ale stejně by v nich nikdo nepoznal velectěné profesory VŠE. Boty, kdysi značkové, měli oba rozvázané a jen tak volně nazuté, tkaničky táhly po chodníku. Odér zpocených nohou a nepraných vlněných ponožek by odehnal i krysy, kdyby nějaké šly v tom hicu náhodou na procházku. Tváře zarostlé týdenním strništěm prozrazovaly dobrodružné povahy, stejně jako vypracovaná opálená lýtka v uválených kraťasech a vyrýsované svaly na rukou.

„Jdem sem“, zavelel Petr, „už nemůžu dál“. Oba zapadli do první otevřené hospody a objednali si velký točený. Ještě na stojáka ho u výčepu do sebe obrátili. Jen zasyčelo. Teprve pak shodili krosny s karimatkami ze zad a sedli si na lavici ke stolu, kam jim už přistály další dva kousky.

„Už to lezení není co bejvalo“, postěžoval si Petr.

„Taky ti není dvacet, ale skoro čtyřicet, vole“, odfrknul Jarda a utřel si pěnu z vousů. „Ale stejně je fajn vyměnit někdy pětihvězdičkový hotel za širák v horách.“

„No, jestli tě to s těma kočkama v luxusu sere, já někdy rád zaskočím. Je mi jedno, kterou mi z toho tvýho harému přenecháš, “ zasvítili Petrovi už mírně přiopilá očička.

„Je to furt na jedno brdo, “ mávnul rukou Jarda. „ Musíš jí říkat, jak je krásná a chytrá a vona udělá, co chceš a pak zjistíš, že je blbá jak pučtok a když vyleze zplihlá bez make-upu z bazénu, tak to už není taková sláva. Tak jdeš dál, že jo. A s těma studentkama je vůbec problém. Když ti daj kvůli zápočtu, tak to je dobrý, tam jsou jasně rozdaný karty, ale to peklo, když se zamilujou, to si nedovedeš představit. S holkama z fakulty jsem už skončil, nemám na ty slepice nervy, to mi ty pevný kozy za to nestojej.

Mezitím přinesla servírka další dva tupláky, protože si Jardovo mávnutí špatně vyložila.

„Valte to sem“, zahlaholil rozhicovaný Petr.

„Já mám dost. “, kroutil odmítavě hlavou Jarda. „Jedu domů. Smrdím jako prase, musím se dát do kupy.“

„To dáááš,“ smál se Petr a už v něm mizely další doušky zlatavého moku.

Asi za dvě hodiny na to se ulicí letního Smíchova vláčeli dva houmlesáci. Každý držel za ucho svojí krosnu, kterou za sebou vláčeli po chodníku jako trakař. Bylo jim úplně fuk, že ešusy nahlas mlátí do dlažebních kostek a zpívají posměšnou písničku o starých mládencích.

„Ty vole, tady bude nový fitko!“ zajásal Petr.

„Bomba, novej zdroj! A tlusťošky jsou snadná kořist, jsou zakomplexovaný. Tady budeš skórovat i ty vole“, zakymácel se Jarda.

„Tak jdem tam, potřebuju babu!“ začal zuřivě lomcovat klikou zakomplexovaný kamarád.

V tu chvíli se ve dveřích zjevila Květa s výrazem boha pomsty.

„Ty vole, to je fofr. Baba je tady!,“ rozněžněle se zazubil Petr a padnul na zem v hlubokém a šťastném spánku.

Zato Květa byla rozzuřená jako fúrie. Tekly jí nervy, aby všechno včas stihla do otevření. Právě podepsala smlouvu s uklízečkou a vůbec si nebyla jistá, jestli udělala dobře. Také cvičitelky pilates a aerobiku se jí jevily spíš jako telátka než důvěryhodné trenérky. Peníze jí docházely a hygiena si při kolaudaci vymyslela spoustu maličkostí aspoň za padesát tisíc. Při každém pohybu jí bolela žebra, nemohla se ještě ani pořádně nadechnou, aby mohla někomu vynadat. Například těmhle dvěma ožralům, kteří jí chtějí zničit nově natřené dveře s novou klikou.

„Vypadněte vocať, vožralové. Ať už Vás tady nevidím,“ zařvala a sykla bolestí. Z toho výkonu funěla jak lokomotiva a mimoděk si položila ruce na stále bolavá žebra.

„Samozřejmě, promiňte nám prosím, my hned zmizíme,“ naskočil do univerzitního slovníku Jarda a snažil se postavit kamaráda na nohy. Moc mu to nešlo, protože měl sám se sebou co dělat, ale o problémy nestál a o policajty už vůbec ne. Tahle babizna by byla schopna je zavolat a udělat mu průser na rektorátu.

Na Květu slušné jednání zabralo a vteřinu přemýšlela, jestli má těm hnusákům podat ze země jejich batoh. Normálně by se ho ani nedotkla, ale chtěla je mít co nejdřív z krku a když viděla, jak ten, co ještě mluví, sotva drží toho druhého ve svislé poloze, tak se ohnula….a zařvala bolestí: „ Zatracený záda“.

„To by chtělo masáž,“ zašveholil zúčastněně Jarda. Masáž, byla jedna z jeho osvědčených fint, jak se dostat holce pod sukni. Tu větu už vyslovil snad stokrát a medový hlas měl perfektně natrénovaný. Ani o něm nemusel přemýšlet. Naskočil sám.

Květa ohnutá do pravého úhle se na něj udiveně podívala. Za tím špinavým vzezřením na ni koukaly chytré a ochotné oči. „Víte, jak je těžký sehnat dobrýho maséra? Mně se to zatím nepodařilo a určitě bych ho tu využila.“

To už ji Jarda chytil zezadu kolem těla, složil jí ruce na tvář a trhnul. Rup, au… a byla jako znovuzrozená.

„Mám kurz rehabilitace,“ usmál se na vysvětlenou a zamával na projíždějící taxi „zítra se u Vás stavím, hledám nějaký vedlejšák,“  a už ládoval kamaráda a krosny do auta.

Květa zůstala zaskočeně stát na ulici a přemýšlela, odkdy jezdí bezdomovci taxíkem.

To snad není pravda, pomyslel si Leoš, když viděl, jak se ta kráva z nového fitka v ulici domlouvá s nějakejma bezďákama ohledně masáží. Není možné, jakou já mám smůlu, takovou smůlu nemá určitě nikdo na světě! Leoš byl plně zahlcen vztekem, který mu zatemňoval mozek. Nejenom, že si ta odporná ženská otevřela své Fitness Flowers v jeho ulici, ale ještě má ta divná osoba evidentně víc prostředků než on, aby ho dokázala vybavit. Jeho už dávno nevýdělečné fitness centrum je tím pádem určeno k likvidaci, to je nad slunce jasné. Ale to není jediné neštěstí, které Leoše v poslední době potkalo. Díky bývalce má na krku finančák, protože ta blbka jaksi zapomněla zaplatit sociálku i zdravotní za něj i za jeho dva zaměstnance. Tedy také bývalé. Dnes už nezaměstnává nikoho a i on sám ví, že práce ve fitku "Leoš Kuneš" není bohužel už ani pro něj. A to pořád není všechno! Dnes, zrovínka na jeho narozeniny, si umře babička. Ona nemohla umřít jindy, jako slušnej člověk, nemohla si vybrat nějaké neutrální datum. Ne, to ona si vybere den jeho narození, aby už ty mejdany prvního září nemohl pořádat, alespoň ne s čistým svědomím. Ve svých myšlenkách se se stále snažil najít osobu s podobným osudem, ale nějak se mu to nedařilo. Seděl na schodech svého, už nefungujícího podniku a přemýšlel, co bude dál. Najednou ho napadla spásná myšlenka. Pokusí se nechat zaměstnat u té hnusné babizny, co před chvílí hledala maséry. Když se pořádně obleče a předvede jí své vyrýsované tělíčko v přilehlém tričku, určitě si ta stará bréca dá říct. Vždyť on, kterého všichni přirovnávají figurou i pohybovými předpoklady k tomu idolu náctiletých slečen Benovi Cristovaovi, on má u ženských tohoto typu úspěch vždycky. Konečně tu byla myšlenka, která ho uklidnila. Zvedl se pomalu ze schodů, naposledy se podíval na svůj, kdysi prosperující podnik, zamkl zrezivělý a špatně fungující zámek a s rozhodnutím vnutit své služby konkurenci, opouštěl potemnělou ulici. Ale ta úplně poslední vzpomínka patřila stejně babičce. Umřela blbě, ale rád jí měl. Snad bude zítra lépe!

Když se ráno Leoš probudil, podíval se z okna a srdce mu jen zaplesalo. Krásné ráno druhého září. Některý rok bývá hnusně, někdy je tak nějak, ale letos se vydařilo. Slunce svítí jako v červenci a obloha slibuje, že to tak zůstane. To se mu hodilo do krámu! Jeho obleček na pohovor s paní majitelkou od konkurence byl opravdu na léto. V chladném dni, by tenhle outfit byl moc nápadný, ale dnes se to schová za počasí. Poté co si vypil ranní fresh juice a ionťák se se zalíbením naposledy podíval do zrcadla a vydal se na cestu za novým životem. Má teď dvě možnosti, buďto bude zaměstnán ve Fitness Flowers, nebo bude gigolo té hnusné staré ženské, co ho provozuje. Ale bez práce určitě nebude, tím si byl jistý.

Helena zamyšleně kráčela zářijovou Prahou. Málem jí porazila partička kluků čerstvě školou povinných. Parchanti, jakej je klid, když jsou na prázdninách. Zlostně se po nich šlehla pohledem. Pořád se snaží dodržovat předsevzetí, že nebude mluvit sprostě. Úplně náhodou se octla u dveří malého fitka, kam s manželem před léty chodili cvičit. Sama tu byla naposledy loni. Jednou. Aspoň bych si mohla vzít ze skříňky sportovní oblečení a boty. Sice je to všechno už trochu oprané, ale k domácímu cvičení pořád ok. Myšlenku, že doma nikdy necvičila a štíhlost jejího pasu pár let dokonale zakrývá špek velikosti pneu na traktor, zahnala silným pokusem o otevření mříže.

"Do hajzlu!", zamumlala vztekle, "a navíc jsem sprostá zase jako kanál…" Dveře nepovolily.

Květa zažívala po dlouhé době radostné chvíle. Měla pocit, že se jí konečně začalo opravdu dařit. Stavební práce ve fitku se chýlí ke konci, první posilovací stroje stojí na místě, uklízečka s královským jménem Alžběta odvádí slušnou práci a minulý týden jí samo nebe seslalo maséra. Z jeho napravovacího zákroku, který ji zbavil otřesné bolesti v kříži, byla stále nadšená a jen doufala, že když se oholí a opláchne, tak nebude vypadat a hlavně cítit tak odpudivě. Navíc jeho mluva odpovídala spíše univerzitnímu profesorovi než bezdomovci. Na druhou stranu i z vysokoškolského učitele se dneska může klidně stát člověk ulice. Hlavně aby skutečně přišel a domluvili se spolu na tom vedlejšáku. Ať je to bezdomovec nebo učitel, peníze jistě potřebuje, o tom Květa s letitou praxí ve školství věděla své.

Jako zlatý hřeb tohoto radostného období se jí pak jevila návštěva „konkurence“, samotného Leoše Kuneše. Květa si nejdřív myslela, že přišel jen na výzvědy, ale záhy pochopila, že je na pokraji sil, tedy hlavně, že je ochoten udělat snad všechno na světě, jen aby si vydělal nějaké peníze. Ačkoliv nebyl vůbec její typ, musela si v duchu přiznat, že nevypadal vůbec špatně, a tak začala přemýšlet, v čem je jeho pes zakopán, tedy proč jeho fitko přestalo prosperovat, přece kvůli takovým týpkům ženy do fitek chodí. Chtěla tomu přijít stůj co stůj na kloub, aby se poučila, pokud to půjde, z jeho chyb.

„Tak vy jste ten slavný Leoš Kuneš. To mě tedy moc těší.“ Začala Květa a vyčkávala. Dělala, jako by jeho žádost o práci přeslechla. „A co vás ke mně přivádí?“

„Rád bych pro vás pracoval. Mám potřebnou kvalifikaci i dlouholetou praxi.“ Z jeho slov byla slyšet hrdost i obava.

„Promiňte, nehodlám spolupracovat s konkurencí.“

„Jaká já jsem konkurence? Svoje fitko jsem už před časem zavřel.“

„Všimla jsem si, že vypadá dost zbědovaně. Víte, nerada bych si do podniku přivedla člověka, který svůj podnik přivedl do záhuby, takže mi promiňte...“.

„Počkejte, rád bych vám to vysvětlil. Ale nechci tady mezi krabicemi ve stoje. Mohl bych vás pozvat naproti na oběd?“

Květa zaváhala. Bála se, že to bude pro ni jen ztráta času, kterého se jí beztak nedostává. Všimla si však jeho prosebného pohledu, a tak nakonec souhlasila.

„Tak dobře, zítra v jednu, platí?“

„Platí“, usmál se Leoš a Květu znovu napadlo, že nevypadá zle.

"Začínáme už brzy"! , hlásal nápis pod cedulí Fitness Flowers. Stáňa se začínala těšit. Zvenku to vypadá docela hezky, mohl by to pro ni být konečně nový svět, kam by mohla alespoň trošku patřit. Jednou už zkusila zajít do posilovny naproti tady v ulici, to ale bylo naprosté fiasko. Stál tam takovej namachrovanej frajírek, pravděpodobně trenér, kterej hned jak jí zahlídnul ve dveřích, neodpustil si opovržlivý pohled. Bylo mu jasné, že je v posilovně poprvé. Stáňa si naivně myslela, že se jí ujme a vysvětlí jí, jak se na všech těch strojích cvičí. On si jí ale vůbec nevšímal. Zkoušela tedy sama intuitivně pochopit, jak se na kterém stroji cvičí, nenápadně pozorovala ostatní a poté je zkoušela napodobit. Posilování rukou jakžtak zvládla, ale její těžké funění u každého cviku neuniklo pozornosti celé posilovny. Pak se rozhodla přejít na nohy. Nasoukala se do stroje, kde se leží na zádech a nohama se šikmo vzhůru zvedá závaží. Dlouho pozorovala kluka, který na stroji cvičil před ní. Vypadalo to docela jednoduše. Nastavila nohy do správné polohy, uvolnila páku a zařvala na celé kolo. Deska se závažím ji přirazila podložku na které ležela. Nemohla se pohnout, šíleně to bolelo a nad ní vyselo snad stokilové závaží. Nebyla schopná nohama zvednou desku zpět, tak jak to s lehkostí předváděl mladík chvilku před ní. Ležela tam uskřípnutá jak myš v pasti a z očí se jí hrnuly slzy. V tu chvíli konečně získala pozornost arogantního frajírka. "Leoši", křiknul někdo v posilovně, pomož prosím tě tady té velrybě, zdá se, že přecenila svoje síly. Leoš znechuceně a Stáně se zdálo, že naschvál i velmi zpomaleně přistoupil ke stroji, jednou rukou zvedl desku, kterou Stáňa neodsunula ani oběma nohama a utrousil něco o tom, že vorvaňům se vstup do posilovny nedoporučuje. Stáňa se slzami odešla a už tam nikdy nevkročila. Fitness Flowers jí ale znělo tak krásně romanticky a něžně, tady to bude určitě úplně jiné. Konečně bude mít program na večer a navíc v posilovně je spousta zajímavých mužů. Možná se konečně usměje štěstí i na ni. Oknem navíc zahlédla starší ženu v sukni a romantické blůzičce, jak vytírá podlahu. To je určitě místo vhodné pro ni.

Jarda se probudil z kocoviny a příjezdu z trampu až v 11 dopoledne. Slunce svítilo a on měl hlad. Při vaření kávy se probíral poštou za celý měsíc, co byl pryč. Bosou a špinavou nohu se otíral o lýtko druhé a uvažoval, jestli si dá nejdřív kávu a pak vanu nebo raději sprchu, malý nákup a pak pořádnou snídani nebo …..myšlenky mu zarazil dopis z rektorátu univerzity. Původně byl doporučený. Odkdy posílají instrukce na nový školní rok doporučeným dopisem? Podivoval se v duchu. Prstem roztrhl obálku. Jak četl, tak se mu ramena svěšovala níž a níž. „Tak to je v prdeli, “ řekl si pro sebe nahlas. Bylo jasné, že první bude káva ve vaně, holení, vonění, žehlení košile a tichá modlitba, aby měl kliku.

Večery v malostranském paláci bývaly tiché a melancholické. V místnostech bylo přítmí, které narušovaly jen plameny velkých bílých svící, které Alžběta zapalovala vždy v okamžiku, kdy kněžna usedala k večeři. Ani nyní se nic nezměnilo, Alžběta i ve svém skromném příbytku zapálila každý večer několik svící. Již to ale nebyly svíce bílé, které kněžna striktně vyžadovala, ale svíce barevné - modré, červené, žluté, zelené a někdy i svíce fialové a dokonce i červené a černé. Alžběta volila pro různé večery různé barvy a někdy barvy také míchala a vytvářela barevné sestavy a kompozice, které se jí zdály pro příslušnou chvíli nejvhodnější. Večer před otevřením nového fitka zapálila svíce zlaté, protože zlatá barva v ni evokovala mimořádně slavnostní chvíle. A Alžběta se skutečně cítila slavnostně. Měla za sebou sice náročné dny velkého úklidu, ale byla na sebe hrdá. Fitko se blýskalo čistotou a Alžběta dokonce obdržela od paní Květy pochvalu, která ji udělala velkou radost.

Během dne zahlédla ve fitku u paní Květy také zajímavého muže a to jí udělalo ještě větší radost, protože když poslouchala za dveřmi, dozvěděla se, že je to pan Leoš, který bude dělat ve fitku trenéra. Alžběta se v tom okamžiku celá rozhořela, protože pan Leoš se jí na první pohled moc líbil, měl krásné tělo, ruce, nohy a hlavně pevný zadek. K paní Květě přišel ve velmi obtaženém tričku, takže byl vidět každý jeho sval a tepláky měl tak vyšponované, že Alžběta nevěděla kam s očima a možná se při pohledu na jeho stehna a to všechno ostatní i trochu začervenala.

To všechno ted´ Alžběta vstřebávala u šálku čaje a zlaté plápolající svíčky. Přemýšlela také o tom, v čem přijde do fitka na tu slavnostní chvíli oblečená. A pak, když si představila, jak bude všechno významné a důležité, se rozhodla, že si oblékne halenku zlatou, kterou si brala jen na ty nejvýznamnější okamžiky ve svém životě. Zároveň se rozhodla, že s sebou ráno vezme i slavíka, protože si byla jistá, že tak významná událost si zaslouží slavnostní zpěv.

Bylo přesně devět hodin večer, když Alžběta uléhala s pocitem radosti do své postele. V tom okamžiku se těšila na ráno jako malé dítě.

Poslední dny cítil Leoš neskutečnou úlevu. Stalo se hned několik věcí, které mu k tomu pomohly. Tak za prvé dostal práci v tom novém fitku a zatím to vypadá, že za ni platit tělem nebude muset, tedy pokud nebude chtít on sám. A to si ještě rozmyslí! Ona ta baba, co to tomu celému šéfuje, není zase tak strašná, jak se mu na začátku zdálo. Má v sobě něco, co se mu svým způsobem líbí. Vyzařuje z ní obrovská síla a urputnost a za tím vším ještě schovává chuť na sex. To Leoše vždycky rajcuje. No, ale raději nesmí předbíhat.

Za druhé má za sebou pohřeb babičky a proto se cítí tak uvolněně. Než odjel k příbuzným a než se vyřídily všechny formality, byl jako v mátohách. Z těch se ale dostal velice rychle, když navštívil to hejno krkavců, kteří čekali, až babička umře. Nikdo z nich ale nevěděl, to co Leoš. Babička všechny své úspory, kterých stejně nebylo moc, ještě před smrtí převedla na útulek pro psy. A jedinou cennou věc, kterou ochraňovala celý svůj život, tu dala Leošovi už před dvěma lety, aby splatil dluh na podnikání. Leoš tehdy ale ten krásný prsten od babičky neprodal a má ho stále doma. Pokaždé když je mu úzko, podívá se na něj a řekne si, že prodat ho může vždycky, ale zatím nenastal ten čas. Všichni ostatní byli tedy nadmíru zklamáni, že si po babičce neodnesou nic a dobře jim tak. Nikoho z nich stejně nemá rád. Ta poslední, koho rád měl, tak ta bohužel prvního září umřela a už odpočívá v klidu u dědy.

Podíval se se zalíbením do zrcadla, sebral klíče od bytu a vyrazil. Už se těšil do práce i na pravidelný pondělní oběd s paní Květou. Vymohla si, že je třeba se pravidelně scházet, aby si mohli popovídat o klientech a tak vůbec. Leošovi to vůbec nevadí, hlavně, že ty obědy platí Květa. Však on si je zaslouží.

Když Květa ve firmě – tak pro sebe začala říkat svému fitku – oznámila, že bude pořádat pravidelné porady, viděla, jak na ní nevěřícně zírají. Nevadilo jí to, ve svém životě se už setkala s lecčíms. Jediný, kdo se evidentně zaradoval, byla chudák Alžběta. No jak by ne, v životě na žádné poradě nebyla a bylo vidět, že je přesvědčena o svém profesním postupu. Květa nebyla úplný bezcita, a tak jí vlastně Alžběty bylo líto, když jí řekla, že porady se samozřejmě pomocného personálu netýkají. Ostatně od ní se vyžaduje jen to, aby bylo vždy všechno uklizené. Pokud by tohle nechápala, nebo chápala, ale nedbala, žádná porada to nespraví, musela by to spravit nějaká jiná Alžběta. Květa si v duchu řekla, že od teď všem uklízečkám bude říkat Alžběta, nehodlá si zanášet hlavu jmény lidí, kteří jsou sice potřební, ale z nichž si své osobní přátele rozhodně nikdy nedělala a nehodlá na tom cokoliv měnit.

„Porady budeme dělat pravidelně v pondělí ve tři čtvrtě na dvanáct naproti U Vaňků. A po poradě váz zvu na oběd, chtěla bych, aby se z toho stala tradice. U Vaňků vaří i dietní jídla, což si myslím, že se pro nás všechny hodí.“ O svém špeku kolem pasu věděla už léta, ale poněkud většího zadku u Leoše si vlastně všimla až při jeho příchodu v teplácích. Nemyslela si, že by tohle byla dobrá reklama její firmy, a tak jí napadlo, že přechod na dietní stravu bude to nejlepší, co může pro sebe i ostatní udělat. Navíc, pohled do jídelního lístku, který byl vystaven ve vitríně, ji utvrdil v tom, že i nákladově je to pro firmu lepší. Nebyla lakomá, ale utrácet za jídlo horentní sumy jí vždy připadalo jako zbytečná rozmařilost. Navíc si vůbec zatím nebyla jistá, jestli si to Leoš či Jarda vůbec zaslouží, o dalších ani nemluvě. Zatím nic moc nepředvedli. Samozřejmě si uvědomovala, že ani neměli příležitost se předvést.

„Na první poradu, která bude hned devatenáctýho, si připravte návrhy, co bychom měli pro naše klienty udělat, aby se k nám vraceli a taky, aby o nás mluvili. Vy, Leoši, se zamyslete nad tím, proč jste se svým fitkem neuspěl, abychom si z toho mohli vzít ponaučení, bylo by škoda dělat chyby, kterých jste se dopustil vy.“ Květa viděla, že tahle pobídka k zamyšlení se Leoše citelně dotkla. Ale co, přece to musí vědět, že je v podstatě břídil, který přivedl svou firmu do záhuby. Ať je rád, že mu dala šanci aspoň jako osobnímu trenérovi. Nakonec, i když se mu nepodaří ten zadek trochu shodit, nevadí, ví, že některé ženské mají chlapské masité zadky rády, ostatně neuniklo jí, jak se Alžběta při pohledu na něj až zajíkla a celá zčervenala jako krocan. Pak jí sice o samotě překotně vysvětlovala, že občas mívá návaly a že to na její práci ale nebude mít žádný vliv, ale Květa věděla své. Za její rudou barvu nemohly návaly, byl to Leošův zadek.

Květa se spokojeně usmála a uvelebila v pohodlném křesle ve své kanceláři.  Zdá se, že vše má pod kontrolou. V tom uslyšela klepání na dveře a než stačila říct dále, do dveří vstoupil chlap, celý Antonio Banderas.

„Dobrý den, tak jsem tady. Co dělají záda?“, usmíval se na ní s upřímným zájmem.

Chvíli trvalo, než jí všechno secvaklo: „Pane bože, vůbec jsem Vás nepoznala. Jste to opravdu vy? To je tedy proměna!“ Zarostlý a zavánějící bezdomovec ze včerejška se proměnil v urostlého chlapíka v džínách a rozhalené bílé košili. Voněl ještě vodou po holení a z opálené tváře se na ni usmívaly hnědé oči a masité, smyslné rty.

„Jo, záda drží, ještě jednou díky, “ zaculila se.

Jarda si tiše a spokojeně pro sebe zabručel. Tak, první dojem bychom měli.

„Rádo se stalo šéfová,“ s mírně žoviální úklonou vstoupil do místnosti, „jsem zde, jak jsem slíbil a hodlám Váš podnik pozvednout do nebeských výšin svými profesionálními fyzioterapeutickými a velice citlivými masážemi. Zde jsou mé potřebné doklady. Jsem celý Váš, budete-li chtít.“

Květa lehký dvojsmysl přešla, i když jí prolétlo hlavou, že by klouček za hřích stál.

Letošní zářijové slunce žhlo jak pomeranč na lačno sypaný chilli. Na smíchovské restaurační zahrádce se rozvaloval Petr a Jarda. Petr měl jako obvykle upito a Jarda ho statečně doháněl.

„Tak na novou etapu života“, zdvihl Jarda půllitr k ťuknutí.

„ A ať ta kurva Karolína zhebne, a ať jí narostou vousy, a ať jí vyrazí kopřivka mezi kozama!“, prásknul Petr půllitrem o půllitr.

„A vůbec, ať jí navždy zaroste mechem, krávě,“ přisadil spokojeně Jarda. Napíchl na vidličku utopence a začal s ním mávat nad stolem:  „…když si nedovede vážit pořádnýho vojížděče“.

„Neboj, já jí to práskání osladím u zkoušky.  U mě to prostě nedá.“, chvástal se Petr.

„Leda, že Ti dá!“ zachechtal se vulgárně Jarda.

Petr vytřeštil oči: „Sem magor? Aby mě vyhodili jako tebe? Na studentky kašlu.“

„Nebo spíš vony na tebe.“

Petr snad ani neslyšel štiplavou poznámku a pokračoval: „Doufám, že mi v tom fitku najdeš nějakou skořepinku. „

„Hele vole, já jsem rád, že mám tak rychle práci, tak si ze začátku nemůžu hned zadělat na průser. Aspoň ty první 3 měsíce zkušebky.“

„A smlouvu máš na maséra nebo na ekonoma? “

„ Chlastáš s finančním ředitelem, vole! Ta ženská o možnostech účetnictví a daních skoro nic neví. Jen jsem jí naznačil odpisy a dépéháčko a jak na elektronickou evidenci a byla má. Masáže si budu dělat jako vedlejšák.“

„Hele vole, máš z prdele kliku, fakt. Já snad taky vojedu nějakou studentku a ty mě pak zaměstnáš!“ Petrovi svítily očička jak dítěti na koloběžku pod stromečkem a hlasitě zablekotal na procházející servírku: „Ještě jednou dokola pusinko a i s rumíčkem!“

„Paní ředitelko, vy mě nepoznáváte?“ Květa se otočila a uviděla menší brýlatou ženu, skoro by se dalo ještě říct dívku. V první chvíli si nebyla jistá, že oslovení patří jí, ale protože široko daleko na ulici nikdo jiný nebyl, zkoumavě se na tu osobu podívala. Ne tu určitě nezná. Jistě si mě s někým plete, napadlo ji a chystala se jí to říct.

„Učila jste mě v Nekundicích ve třeťáku biologii. To jsem se ještě jmenovala Pěkná. Lída Pěkná, pamatujete?“

„... počkejte, že vy ste tehdy utekla z domova kvůli Jirkovi Bláhovi, .... to byl tenkrát poprask, myslím, že se do pátrání nakonec zapojily všechny složky záchranného systému... a našli vás v zahradním domku v zahrádkářské kolonii.“

„Přesně! Tak jste to přece jen vy, paní ředitelko, už jsem se lekla, že tady votravuju někoho úplně cizího! A můžu se zeptat, co tu děláte? To jste se studentama na výletě v matičce měst?“

„Ale kdeže, já jsem z Nekundic odešla a teď žiju tady. Jsem ráda, že jsme se potkaly, ale teď musím letět.“ Květa nikdy neměla ráda plácání o ničem a o čem se asi tak dá mluvit s někým, s kým nemáte vůbec nic společného, než Nekundice, ji nenapadlo.

„To je škoda, že nemáte čas, mám tady málo známých, Pražáci mi přijdou strašně nafoukaný a pořád mi dávaj najevo, že mezi ně nepatřím. Vás přijali? Myslela jsem, že bysme mohly třeba na kafe....“

Květě jí najednou bylo líto, Lída vypadala jako šedá myš a bylo na ní opravdu na první pohled vidět, že se v Praze nenarodila. „Tak snad příště, teď už fakt musím běžet.“

Lída zamžourala za tlustými skly a vytáhla z kabelky vizitku. „Tady je na mě kontakt, budu fakt ráda, když se ozvete.“

„Prima, mějte se, ráda jsem vás potkala“, řekla Květa a nabízenou vizitku okamžitě zandala do kapsy.

„Budu se těšit, paní ředitelko.“

Květa po pár krocích vyndala darovanou vizitku a viděla, že z Lídy Pěkné je Bc. Ludmila Nováková, a že pracuje jako asistentka personálního ředitele v nějaké společnosti, podle jména evidentně cizí, která má sídlo jen kousek od jejího fitka. Nakonec to nemusí být vůbec na škodu, že jsme se potkaly. Taková firma určitě finančně podporuje své zaměstnance v různých aktivitách a návštěva fitka je určitě něco, co lze zařadit do škatulky „péče o zdraví zaměstnanců“, kterou se firmy tak rády veřejně prezentují. „Hned příští týden jí zavolám, třeba z toho něco bude“.

Ráno si Alžběta přivstala, aby si stihla připravit vše, co považovala za důležité. Do velké tašky uložila všechny barevné svíce, které měla doma. Přiložila také barevné lampióny, nafukovací balónky a různobarevné konfety. Byla přesvědčená, že slavnostní otevření fitka bude významná událost v jejím životě a také byla přesvědčená, že slavnostní výzdobou potěší paní Květu. Do fitka chtěla přijít brzo ráno, aby měla dostatek času vše dokonale vyzdobit. Alžběta si dobře pamatovala, jak paní Květa trvala na tom, aby do 11 hodin bylo fitko absolutně dokonalé. Teď však měla ještě čas, aby vyčistila klec slavíkovi, protože věděla, že slavík bude tou největší ozdobou celé slávy.

Když měla Alžběta připraveny všechny věci v tašce a vyčištěnou klec, přistoupila ke skříni z tmavého dubového dřeva a otevřela ji. Před sebou uviděla všechny svoje klobouky. Napadlo ji totiž, že ke zlaté halence by si mohla vzít jeden z klobouků, které ji odkázala kněžna těsně před tím, než před rokem zemřela. Alžběta nikdy žádné klobouky neměla, ale kněžna jí vždy připomínala, aby ve svém věku již klobouky nosila. Dříve by si pomyslila, že je to jen staromódní názor, ale nyní bytostně cítila, že názor paní kněžny byl správný. Alžběta se dotýkala jednotlivých kulatých krabic, které byly popsány názvy, které ji vždy udivovaly. Na první krabici stálo: Variace s labutími péry a pak četla další názvy: Lesní zátiší, Luční louka, Růžová romance, Bílá pěna ..., nakonec se svým zrakem zastavila u krabice na níž byl nápis Černý páv. V tom okamžiku si Alžběta uvědomila, že přesně to bude ten klobouk, který potřebuje ke své zlaté halence a černé sukni, kterou nosila každý den. Vytáhla krabici ze skříně, otevřela ji a spatřila černý klobouk, který byl dle názvu ozdoben skutečným pavím pérem, které mělo uprostřed zlatý střed. Alžběta byla nadšená, přesně takový klobouk bude tím nejvhodnějším doplňkem.

Po cestě do fitka Alžbětu ještě napadlo, že by na slavnostní otevření mohla koupit svůj oblíbený krémový dort se šlehačku a proto se zastavila v cukrárně, kde měli nejenom dorty krémové, ale i dorty ovocné - jahodové, malinové, ananasové, ale i borůvkové, rybízové a jablečné, ty ale Alžběta nikdy nekupovala. Vždy kupovala pouze dorty krémové - ořechové, mandlové a někdy také čokoládové a karamelové. Vždy však musely být se šlehačkou. Měla ráda šlehačku bílou, ale ještě raději měla šlehačku pařížskou a úplně nejraději měla na vrcholu šlehačky posazenou kandovanou višni. Kandované višně milovala natolik, že si je někdy koupila i bez dortu...

Na displeji od rána už potřetí blikala máma. "Budu to muset vzít", pomyslela si Stáňa, i když měla úkolů zase až nad hlavu. "Asi jde o něco důležitého, když to nesnese odklad do večera", povzdechla si neklidně. Máma zpravidla zavolá, a když to Stáňa v práci nemůže vzít, což je skoro vždycky, zavolá mámě večer z domova.  "Co se děje mami" řekla se staženým hrdlem, jen co vyběhla na chodbu. Zvědavé kolegyně v "open space" kanceláři nechtěla nechat nahlížet do svého soukromí. Beztak kromě nejbližší rodiny žádné neměla, což ostatně všichni dobře tušili. "Představ si Stáňo, Máňa se bude vdávat", vykřikla matka s nepřehlédnutelným nadšením v hlase. Stáňu polilo horko, nezmohla se ani na slovo jen zrychleně polykala. Její mladší sestra se bude vdávat dřív než ona, hučelo jí v hlavě. "No tak Stáňo, ty nemáš radost?" kvílela máma do telefonu, "Mám, jasně že mám“, konečně se zmohla na holou větu. "Ozvu se večer", šeptla přiškrceným hlasem, ukončila hovor a rozběhla se na záchod. Zamkla se v kabince a rozbrečela se jak malá holka.

Bylo přesně 10.45, když se Alžběta rozhlédla po studiu a uviděla tu krásu. Uprostřed místnosti stál dlouhý stůl, který si Alžběta vypůjčila i s bílým ubrusem ze sousední restaurace. Na stole byly rozmístěné barevné svíčky, které Alžběta sestavila do abstraktní kompozice kolem krémového dortu zdobeného šlehačkou a kandovanými višněmi. Mezi svíčkami byly naaranžované konfety, které Alžběta rozhodila také na některé posilovací stroje. Ve dveřích visely barevné balónky a na oknech pestrobarevné lampióny.

Alžběta nyní stála u dveří udivena veškerou tou krásou a v duchu přemítala o tom, jak bude paní Květa překvapena. Radost měla tak velkou, že i slzy měla na krajíčku, když si představila, že již za 15 minut přijde nejenom paní Květa, ale také pan Leoš a všichni ti významní hosté a cvičenci a budou obdivovat tu krásu a paní Květa jistě Alžbětě vysloví pochvalu za tak krásnou výzdobu. V tom okamžiku si Alžběta vzpomněla, že do místnosti musí zavěsit ještě klec se slavíkem, aby na slavíka všichni nejenom viděli, nýbrž aby ho i dobře slyšeli.

A pak se Alžběta dočista rozplakala, protože si vzpomněla na kněžnu a její tajnou věstbu a pomyslila si, že vše na světě má svůj význam a vše má svůj čas. Bylo přesně 10.55, když si Alžběta nasadila na hlavu černého páva a byla připravena ve zlaté halence a černé sukni začít vítat hosty, stejně jako to dělávala u paní kněžny dlouhých pětadvacet let.

„Vy musíte být naprosto šílená. Chcete mě snad dočista zničit, ještě než jsem začala?!“, zařvala Květa, jen co vstoupila do dveří. Už skrz prosklené dveře měla pocit, že něco v jejím fitku není v pořádku. Co však teď viděla, jí doslova vyrazilo dech. Uprostřed svíček, konfet, dortů a bůhvíčeho všeho dalšího stojí slzící Alžběta oblečená jako komparzistka z právě běžícího seriálu Já, Mattoni. A od stropu k dovršení celé hrůzy visí nějaká klec. Květa si připadala jako v nějakém absurdním dramatu. Za chvilku přijdou pozvaní hosté – sportovně založení lidé, mnozí z nich ve vysokých funkcí ve významných společnostech – na otevření jejího nového a moderního fitness Flowers a tady to vypadá jako na venkovském hasičském bále! Květa horečnatě přemýšlela, jak situaci zachránit, ale nic ji v prvním okamžiku nenapadlo. A ani v druhém. V duchu jen zanaříkala, že neví, proč zrovna ona má takovou smůlu na lidi a proč zrovna v tuto chvíli musela naplno prožít rčení, že nejhorší ze všeho je iniciativní blbec.

Když Leoš přicházel na slavnostní otevření Květina fitka, uslyšel už na ulici před centrem šílený řev. Hlas poznal hned, ten neomylně patřil šéfce. Jen netušil, na koho se tak strašně naštvala. Zrychlil krok a vešel dovnitř a poté pochopil. Ta praštěná uklízečka, co mu pokaždé kouká na zadek a červená se u toho jako nějaká třináctka, udělala z jejich honosného Fitness Fowers cirkus Humberto. Všude konfety, dorty a uprostřed toho paní Květa, která mezitím přestala křičet a naprosto přirozeně přešla v pláč. Leoš se jí nedivil. Ale protože je muž činu, zhodnotil situaci tak, že křik ani pláč nepomůže, že prostě jen všichni tři musí rychle všechno uklidit.

"Nesmíme ztrácet hlavu, šéfová! Musíme s tím něco rychle udělat, nebo k nám už nikdy nikdo nepřijde." Snažil se klidným hlasem paní Květu dostat z útlumu, který způsobil ten pláč. "

A vy nám koukejte pomoct, ženská! Co Vás to napadlo, to tu tahle vyzdobit? Jste blázen? Kdo asi tak chodí do fitka jíst krémový dorty a dívat se na klec s ptákem?" Leoš měl najednou pocit, že pokud to tu teď spasí, bude mít u Květy větší šanci, než ten vymazlenej vysokoškolák, co ze sebe dělá maséra a daňaře v jednom.

Pláč a vzlykot Alžběty byl neutichající. Najednou nevěděla co se s ní děje, vše se začalo zamlžovat, splývat a pak už jen padala a padala a z povzdálí slyšela zvonivé hlasy ... Když otevřela oči, uviděla krásnou tvář neznámého muže s blankytně modrým očima, plnými rty a ostře řezanými lícními kostmi. Muž na ni promluvil vlídně a tiše: "Slyšíte mě? Já jsem Jarda. Udělalo se Vám jen trochu nevolno..." Alžběta ucítila neskonalou úlevu a vděčnost a na její tváři byl patrný i letmý úsměv. V tu chvíli Alžbětu napadlo, že ji zachránil sám anděl. Najednou byla zalita pocitem lásky, která procházela celým jejím tělem. Alžběta vnímala, jak se jí neznámý muž dotýká a snaží se jí pomoci posadit. Každý jeho dotek ji spaloval a vzrušoval. Cítila jeho vůni a byla jako omámená, když se jí dotknul v pase, aby ji podepřel. Něco jí říkal, ale neslyšela co, protože celé její tělo hořelo.

Jarda vstoupil do fitka 5 minut před oficiální otvíračkou. Když uviděl ten zmatek a hysterii, tak zmobilizoval všechny své buňky k nápravě. Květa zmateně pobíhala s třípatrovým dortem po vstupní hale a nemohla přijít na místo, kde by se ho zbavila. Kuneš lezl po židlích a strhával konfety a girlandy z lamp a současně sfoukával svíčky ze stolu a strkal si je do kapes, což nevypadalo moc dobře. Dvě mladé trenérky běhaly po tělocvičně a odstrojovaly konfetovou výzdobu z mašin. Alžběta plakala, už byla celá oteklá a právě ve chvíli jeho vstupu omdlela. Vzápětí uslyšel skřípot brzd. Před fitkem zastavila služební limuzína s místostarostkou. Za prosklenými dveřmi, byl vidět dav hostů, který se chtěl vrhnout dovnitř.

Jarda neváhal a jal se konat. Popadl Alžbetu a poplácal jí po tváři. Otevřela oči. Zašeptal jí: „Jen vy to tady můžete zachránit Betynko. Důvěřujte mi.“ Nechápavě, ale oddaně na něj zírala. On už nečekal, rozepl jí halenku a svlékl jí. Pak zblblou Alžbětu hodil na břicho na stůl mezi konfety, rozepl jí podprsenku a uvolnil ramínka. Obložil tělo zbytkem rozsvícených svíček. Klobouk „černý páv“ jí opatrně položil na zadek. Krásně na něm držel. Pak jedním skokem vytrhl strnulé Květě dort z ruky a celé horní patro se šlehačkou a krémovými květy prsknul Alžbětě na holá záda. Zbytek dortu, svíček a girland hodil pod stůl. Dlouhý ubrus vše zakryl. V ten moment se rozrazily vstupní dveře a vstoupila místostarostka s hosty. Jarda se očkem podíval na Květu. Zdálo se, že to s ní každou chvíli sekne. Usmál se na ní a šibalsky mrknul. Kuneš koukal na ten surrealistický výjev z Felliniho filmu a na nic se nezmohl. Vedle něho stály dvě vypracované trenérky v laciných blyštivých večerních šatech a němém úžasu. Velký stůl s bílým ubrusem dominoval vstupní hale s recepcí. V minimálním osvětlení se u stropu pohupovaly balónky. Na recepčním pultu stála spousta skleniček se sektem, které se odrážely v zrcadle a působily jako nekonečný křišťálový vodopád. V centru místnosti na stole mezi svíčkami ležela polonahá Alžběta. Od pasu dolů černá sukně, černé lodičky a na zadku obrovský klobouk s černými péry. Ten házel neuvěřitelné stíny a variace černého páva na čerstvě vymalované zdi. Na holých zádech bílá šlehačka a krém, kterou Jarda začal zručně roztírat po páteři. Jeho hbité dlouhé prsty profesionálně prováděly masáž.   Do obličeje ležící postavě nebylo vidět, ale zvuky a vzdychy, které vydávala do šokovaného ticha, byly neuvěřitelné. Kolorit a atmosféru celé situace doplňovalo už jen mihotavé světlo kolem těla a přítmí podvečera zdůrazňovalo absurdnost celého obrazu.

Obraz evidentně zapůsobil i na návštěvníky. Zůstali stát s otevřenou pusou.

„Vážená a milá paní místostarostko, milí hosté,“ promluvil sebevědomě Jarda, masírujíc kontinuálně hekající Alžbětu, „v našem fitnescentru Fitness Flowers si můžete na nejmodernějších strojích ničit, své tělo dosytosti, ale! …… my Vám ho po té můžeme hýčkat a laskat čímkoliv a jakkoliv budete chtít!  A teď už předávám slovo paní majitelce Květě, podle které se naše fitko jmenuje.“ Jarda pohlédl na Květu a viděl, jak sebou při vyslovení svého jména trhla, jakoby se právě probudila ze zlého snu. Dám jí ještě čas, rozhodl se. „Paní Květa je naše voňavá květina, která nikdy neuvadá, stejně tak jako vy dámy nikdy neuvadnete, když budete našimi klientkami. Vítejte ve Fitness Flowers!“ ukončil teatrálně a pokynul Kunešovi a cvičitelkám, aby rozdali šampaňské. Asi po vteřině ticha se ozval frenetický potlesk a atmosféra se viditelně uvolnila.

"Paní místostarosto, děkuju za pochvalu," švitořila Květa tak věrohodně, že se plastickým chirurgem taktéž z Prahy 5 přifouknutá prsa úřednice ještě trochu nadzvedla. "Tady jsou tři VIP vstupy jen pro Vás, můžete si vybrat cokoliv."

"Blanko, ahoj, promiň, že jdu pozdě," našedlá myška s ostychem položila ruku s krátkými nehty na místostarostčino rameno. "Nemohla jsem se utrhnout v práci. Ještě jednou děkuju za pozvání."

"Promiňte," na podpadku se otočila zády ke Květě, která si vzteky téměř prokousla spodní ret.

"Heleno, konečně jsi vylezla z té své bolavé ulity. Víš co, tu máš. Užij si to."

Helena nevěřícně zírala na VIP lupeny: "To nemůžu přijmout," koktala. Její oči znovu a znovu bloudily k veřejné masáži, která se chýlila ke konci. Paví pero na klobouku se ve vlnách zachvívalo.

"Mně k ničemu nejsou, chodím zdarma do Hiltonu a mám tam božského trenéra," přimhouřila oči místostarostka Blanka.

Stáňa zvědavě nakukovala výlohou dovnitř. Vypadá to na zahajovací večírek. V tom náhle ztuhla. Na stole se povalovala polonahá starší dáma a velmi pohledný masér jí potíral šlehačkou. Naprosté orgie, pomyslela si. Poodstoupila, aby se znovu přesvědčila o názvu zařízení. Na ceduli skutečně stálo fitness. Znovu tedy přimáčkla nos na skleněnou stěnu a pozorovala dění uvnitř. Hlavou ji proběhla nemravná fantazie, že se uvnitř odehrává jakási swingers party. Úplně ji to vzrušilo. Hrozně ráda by něco takového někdy zažila. Její fantazie byly nesmírně divoké, realita však naprosto fádní. V jedné věci měla jasno, na svatbu své sestry nemůže přijít sama, má dva měsíce na to, aby se dostala do lepší formy a našla nějakého chlapa, který jí na svatbu doprovodí, i kdyby si ho měla na daný den najmout! Nechce být terčem posměchu všech vypečených příbuzných. Za sklem se míchali dobře oblečení lidé, scéna s polonahou dámou byla zřejmě jen umělecká kulisa. Stáňa si předsevzala, že hned zítra do posilovny vyrazí.

Vůbec netušila co se s ní děje. Byla rozechvělá a roztávala pod každým Jardovým dotekem. Svět se s ní točil a jediné na  co myslela bylo to, aby tento okamžik nikdy neskončil. Postavy, které se kolem ní míhaly nevnímala, snad jen siluety těl, které tvořily jakousi prapodivnou kulisu. A pak se to stalo, Alžběta se napružila jako struna a ucítila, že její tělo zaplavila zvláštní vlna energie, kterou nikdy nezažila. A pak Alžběta křičela a nemohla ovládat ani svoje tělo ani svá ústa. Křičela jako zraněné zvíře, křičela jako lvice bránicí svá lvíčata, křičela blažeností i touhou... křičela jakoby nastával konec světa a ona se propadala do nebe...

Květa se vyděšeně otočila směrem, odkud přicházel řev, který nedokázala definovat, zda je lidský či zvířecí. Ještě nikdy nic podobného neslyšela. Protože místnost byla plná lidí, trvalo jí chvilku než pochopila, že je to další nechtěný pokus její uklízečky ji znemožnit dřív, než se provoz fitka rozjede. „Tu si tady nenechám, i kdyby uklízela nejlíp z celý Prahy“, napadlo Květu rychlostí blesku. „Hned zítra se s ní rozloučím…. co zítra, udělám to ještě dneska, i kdybych měla dnes večer uklízet sama. Třeba mi pomůže přičinlivý Jarda, když tak náramně pomohl Alžbětě“, usmála se kysele sama pro sebe. „Snad už nic horšího nepřijde, ne určitě nic horšího už nemůže přijít, protože zkrátka nic horšího neexistuje!“

"To je taky pěknej kolouch, " usrkávala z další sklenice mírně vrávorající místostarostka. Už se nevrací do práce, tak co, "Slyšela jsem, že je to velkej trend v JůEsEj," předhodila vedlestojicí Heleně naučenou výslovnost z anglických lekcí na úřadě.

"Jako jaký trend?"

"No, že masáže se provádějí na veřejnosti. Klienty to rajcuje a masérovi to vyrábí další kšeft." Je super, že tohle máme na "pětce", bude to slušnej příspěvek do úvodníku. To nám vzroste čtenost.

"Vážení hosté," halekal na celý prostor Jarda, "kromě slavnostní masáže luxusním krémovým dortem, jste byli svědkem uvolnění blokace v bederní páteři. Takový moment slasti, který zažijete po týdnech omezeného pohybu a úporných bolestí." Jarda si utíral ruce do ručníku a zvědavě sledoval, kdo mu uvěřil bederní maskování prostého a jasného orgasmu. Na druhou stranu, spousta z těch paniček, držících předpisově skleničku za stopku nebo dokonce za její stojnou část, možná tak silný orgasmus ještě nepotkal. Tak to bude celé v poho.

Úplně zmatená, roztoužená Helena, na kterou studem útočily mdloby, udělala pár kroků k mistrovi masáží a jen zdálky slyšela svůj zajíkající se hlas: "Mohla bych teď já?"

Nosem málem rozdrtila sklo v okně. Další žena ulehla na masérské lehátko. Stáně to dodalo odvahu, jelikož to byla žena nepěkná, podivné postavy a neurčitého věku. V práci těmhle typům říkali "teta Běta".  Chci taky, urodil se jí v hlavě nápad, když viděla, že masér zajíždí této nepěkné ženě pod sukni a masíruje jí její kyprá stehna, Vzrušením ani nedýchala, tiskla se jen na sklo, aby ji neunikla ani sekunda z této nečekané podívané. Ve chvíli, kdy se žena začala svíjet v orgastické křeči, která přišla při masáži stehen, což jak Stáňa dobře věděla, po několika měsíční sexuální absenci těmto ženám úplně stačí, sklo najednou povolilo a s příšerným řinčením se rozsypalo se na drobné střepy. Stáňa zůstala trčet hlavou uprostřed vysypaného okna s vytřeštěnýma očima. Všichni účastníci párty na ní upřeli své šokované pohledy.

Leoš si myslel, že je snad v nějakém zlém snu. Nechápal, jak se to Jardovi povedlo, situace vypadala sice bizarně, ale návštěvníci spapali celé to divadlo i s navijákem. Když už došlo k dalšímu orgasmu na otevřené scéně, vykřikli všichni úlekem a obrátili zraky k padajícím střepům. Žena, která stála na chodníku s hlavou uvnitř fitka, byla přesně ta, kterou kdysi velmi nerad viděl ve své tělocvičně. Nudná, upejpavá nicka, která se tak moc snaží, až je z ní člověku zle. Tak a co udělá teď, když na ní zírá celá společnost, pomyslel si. Jarda byl opět pohotový: "Dáma na chodníku je další na řadě. Vybojovala si místo přes zavřené okno, to jen tak někdo nedá. Tak, prosím, pojďte mezi nás!"

Leoš si šel alespoň zahrát na gentlemana a podal té ženské ruku, aby mohla přelézt přes rám okna a vstoupit do místnosti. Asi to neměl dělat. Pohled, který mu ta podivná        holka věnovala byl děsivý. Vypadala vděčně a téměř zamilovaně. No, to mu ještě scházelo.

Do prdele“, ulevila si nahlas Květa. „Za tohle můžeš Ty, Jardo. Už toho sakra nech. V první chvíli jsem byla i docela ráda, jak jsi zachránil situaci, ale tohle už přeháníš.“

„Květo, promiň, ale za tu nánu, co prostrčila hlavu výlohou, fakt nemůžu. Ostatně to sklo muselo mít nějakou vadu, přece by jen tak neruplo.“

„Ženská, co to provádíte? Jestli Vás něco zajímá, tak přijďte dveřma, jako vostatní. A doufám, že jste dobře pojištěná, protože tohle mi zaplatíte!“ Květu první nával vzteku přešel docela rychle a když ji napadlo, co se mohlo stát, byla nakonec ráda. Kupodivu žádná krev netekla ani z té zvědavé ženské, ani z nikoho uvnitř. Výloha se rozsypala do drobných blyštivých střepů, které teď byly snad úplně všude.

„Jardo, domasírujte a koukejte sehnat sklenáře, takhle to tu nemůže přes noc zůstat. A nechci žádné provizorium v podobě dřevotřísky. To si rozhodně nemůžeme teď dovolit, lidi by si mysleli, že je zavřeno.“

Ten večer nemohla Alžběta usnout. Ležela v posteli, sledovala plamínky bílých svící jež rozmístila po pokoji a byla znepokojena hlubokým zážitkem, který prožila při slavnostním otevření studia. Nevěděla, co se jí to stalo, ale tušila, že zažila něco mimořádného. V okamžiku kdy hodiny odbily půlnoc  jí hlavou probleskla kněžnina věštba: "Budeš zalita zlatou všemohoucí energií, která ti Alžběto přinese nový život! Stane se to ve slavný den, za účasti významných hostů...", přesně tato slova vyslovila kněžna před rokem, onen památný večer před svou smrtí. Teprve nyní si Alžběta uvědomila, že právě dnes prožila záblesk energie, o které neměla ponětí a pochopila, že se věštba paní kněžny naplňuje. Rukou sjela pod peřinu a poprvé v životě se začala dotýkat míst, kterých se na jejím těle dotýkal masér Jarda...

Jarda seděl na balkoně, kouřil a tupě zíral do noční Prahy. To byl teda den. Zlatá ekonomka, zlatá nuda. Byly tři hodiny ráno a on byl zcela vyždímaný. Večírek se protáhl do jedné do rána, masíroval jednu ženskou za druhou, musel se u toho tvářit jak ho to děsně baví a teď necítil ruce a záda a lopatky. Když všichni konečně z fitka odešli, tak na příkaz Květy musel ještě čekat do půl třetí na sklenáře, než přesklí výlohu a to byl rád, že sehnal havárku a že náhodou měli sklo dostatečných rozměrů. Slečinka Stáňa, jak se později dozvěděl její jméno, se pěkně prohne, pomyslel si. Nevypadala, že by měla na rozhazování. Mohl by Květě nabídnout, aby si výlohu Stáňa odpracovala ve fitku. Třeba jako druhá uklízečka nebo recepční. To bych si pak u princezny vybral daň i já usmál se Jarda pod fousy, típnul cigaretu a šel si lehnout. V noci se mu zdálo, že nová výloha reaguje na obyčejný dotyk orgasmem a jako vyvrcholení se vcucne do sebe a pak vymrští do fitka a následně se roztříští a tisíce kousíčků a on musí stále znovu a znovu objednávat sklenářskou pohotovost. Ta noc byla zlá a ráno dokonce neměl po dlouhé době erekci. A to si ani nevrznul.

"Au," vyletěla ruka z pod vyhřáté peřiny, "Co to proboha je!?!" Dva milenci ruku v ruce kráčející západu slunce vstříc se zřítily na Heleninu hlavu. Jaktože obraz plný dobrých konců spadl z ničeho nic? Že by věštba? Zamrazilo ji. Jenže pak se v ní ozvalo její úřednické rácio.

Houby věštba, to "von" nedokázal udělat nic pořádně. Ani přibít skobu. A zlostně mrskla obrazem na zem. Měla ho dávno vyhodit. Obraz. Ne manžela. Ten odešel sám za mladším modelem. O hodně mladším.

Ještě hodinu se převalovala v posteli. Změním svůj život. A začnu tím úžasným fitkem. Až do rána spala jako zabitá. A odpoledne jsi koupila, přes vysokou praktičnost a citlivost k poměru cena - výkon, nehorázně drahé značkové fitness oblečení.

Když Květa přicházela k fitku, mísily se v ní pocity vzteku na Alžbětu a na tu nánu, co prošla výlohou, s pocitem štěstí, že jí osud do cesty přivál Jardu, který dokázal situaci zachránit, byť byl v podstatě původcem celého toho maléru. Výlohu je třeba přeleštit, to snad ta uklízecí chudinka zvládne, pomyslela si. Nakonec to slavnostní otevření nedopadlo nejhůř. Spěšně koukla na hodinky a s hrůzou si uvědomila, že za půl hodiny by měla otevřít. Snad je personál na místě. Hlavně aby začali chodit lidi. Zatím jsou v rezervačním systému přihlášeny jen čtyři. Dokud nebudou všechny stroje obsazené, bude taky cvičit. Chtěla by každý den aspoň chvíli. Věděla, že její postava už začíná trpět neduhy souvisejícími s padesáti křížky, které jí sedí za krkem. Snad s tím ještě něco půjde udělat. Aspoň trochu zpevnit to povážlivě visící svalstvo, vzdychla si sama pro sebe. Třeba jí Kuneš poradí, jestli činky a hlavně, jak s nimi správně cvičit a přitom si moc neublížit. Jednou někde četla, jak jakémusi chudákovi spadla činka na pusu a vyrazila mu téměř všechny zuby. Za to by jí ty svaly rozhodně nestály. Bude opatrná. A než se dostane aspoň trochu do formy, bude cvičit jen když jí nikdo neuvidí, což znamená po zavírací době nebo raději hned ráno.

Kuneš právě zvedal činku a když se Květa, ještě v kabátu s kabelkou v ruce, lépe rozhlédla, uviděla blonďaté trdlo, které na něj civí jak tele na nová vrata. Málem si hlasitě odfrkla. Jenže je přeci profík a tak místo toho udělala něco úplně jiného. Přistoupila k zírající klientce, představila se jí jako majitelka a ředitelka a pronesla procítěně něco o tom, jak velká čest je pro ně všechny, že zavítá do fitka někdo, kdo  přes dokonalou postavu o sebe takto dbá. Blondýna byla v sedmém nebi. Švarný trenér a teď si jí osobně všimla ředitelka. Jenže se stalo ještě něco jiného. Když si Kuneš nadhodil činku a vytrval ve vzpažení, Květa zaregistrovala nádherné svaly a ucítila něco... Úplně zčervenala. I se trochu zakoktala. Ucítila po dlouhé době chlapa.

Ježíši Kriste, tohle se mi stalo naposledy na gymplu, Květa si uvědomila svůj ruměnec, a bylo jí to nepříjemné. No, snad si toho nikdo nevšiml. To trdlo určitě ne, to sleduje jen Kuneše, takže není divu, že ten se předvádí. Chlapi jsou fakt všichni stejní. A ona je tady jako školačka, která je vedle sebe, když vidí biceps. Ale copak za to může? Příroda je příroda a jedné nepomůže, že má vysokou školu a je majitelkou fitka. Žlázám zkrátka neporučíš.

Tázavý pohled Kuneše Květu přiměl udělat několik krůčků zpět. Málem se srazila se šedou myší v zářivém kompletku top sportovní značky. Vypadala spíš jak mentolka převázaná tyrkysovou mašlí. Vyděšená v obličeji a v těle povislá. Květa si vzpomněla, že tu byla s místostarostkou na otevíračce: "Dobré ráno, vítejte u nás," zašveholila sladce.

Kuneš právě na rozloučenou položil ruku na místo, které by se snad ještě se zavřením obou očí dalo nazvat bedra. Velmi spodní bedra: "Byla jste skvělá. Budete šampionkou fitness."

Bloncka si musela učůrnout blahem.

Helena zavrávorala. Ten trenér, ke kterému se zapsala, je ten debil, šovinista a primitiv z jejího dávného fitka.

Stáňa zvažovala strategii, zda dělat mrtvého brouka a doufat, že nikdo z přiopilých lidí ve fitku si nezapamatoval její podobu, nebo zda se k průšvihu postavit čelem a jít se do fitka domluvit na odškodném za rozbitou výlohu. Sama sebe si představovala, jak se jako silná osobnost objeví ve fitku, pevným hlasem se omluví a požádá o vyčíslení škody. Chtěla, opravdu chtěla celou záležitost takto elegantně vyřešit. Nějaká neviditelná síla jí ale držela pod krkem a nedovolila jí udělat směrem k fitku ani krok. Velmi rychle pochopila, že za svoji zbabělost nemůže, to ta podivná neviditelná síla. Bude se tedy muset doživotně tomuto fitku vyhýbat. Možná se bude muset i přestěhovat do jiné části Prahy. "To je blbost" vyhodnotila vzápětí. Tlustých ošklivých holek je plná Praha, ty nikdo neregistruje, všechny splývají v jednu nevzhlednou kouli bez jakýchkoliv zajímavých rysů ve tváři. "Konečně taky jednou má moje vizáž výhodu", pomyslela si.  Jako nezajímavá žena jsem vlastně úplně neidentifikovatelná. Jsem tedy v bezpečí, nikdo mě nepozná, nikdo si mě nezapamatoval! Stáňa se rozzářila úlevou, průšvih vyřešen!

Ve chvíli, kdy si Stáňa ulevila, opravdu zářila štěstím, bohužel její poctivost jí nedovolila, aby ten incident nechala opravdu bez přiznání. Proto nakonec směrem k fitku vykročila. Zatím ještě netušila, že dělá tentokrát díky svému svědomí fatální chybu.

Leoš se ještě chvíli bavil s lacinou blonckou a vystavoval přitom svoje vytrénované tělo. Ta po chvíli se spokojeným úsměvem a slibem další návštěvy odkráčela. Helena se rozhodovala, jestli s tím debilem bude nebude cvičit a proto ji předběhla Květa.

"Leoši, máš na mě čas? Víš, co jsme si slíbili? Víš, že máme za úkol zlepšit mi kondici." Leoš na Květu hodil svůj neodolatelný úsměv a pokynul jí rukou:" Ale to víte, že vím. Doufám, že jste po rozcvičce, začneme posilováním a to konkrétně bench pressem. Pojďte, položte se, sem na lavici, nastavím vám zátěž."

Květa kývla  a odsouhlasila rozcvičku, kterou samozřejmě za sebou neměla. Leoš jí nastavil zátěž, pomohl s prvním zvedáním činky a odskočil se napít.

V tu chvíli vstoupila Stáňa a na recepci neviděla nikoho. Rozhlédla se a odhodlala se vejít do tělocvičny. Tam uviděla majitelku, která posilovala. Ten trenér, co Stáňu tak pokořil tam nebyl.  Pomalým krokem se přiblížila k majitelce a když byla na pár kroků od ní, s hrůzou zjistila, že žena necvičí, ale leží zrudlá pod činkou a chroptí. V té samé chvíli taky zjistila, že není schopná udělat vůbec nic.

A daleko později zjistila, že jí přišili neposkytnutí pomoci.

KONEC