Být na sebe přísný znamená pro nás dospělé umět zatnout zuby, zvládnout nepohodlí, udělat něco, do čeho se nám nechce s vyhlídkami na lepší časy.

U někoho se přísnost více projevuje někdy až vojenskou disciplínou v práci či například stravování, u jiného jde o dodržování různých pravidel, například v uklízení či zacházení s penězi.

Řada rodičů říkává svým dětem: "Abys to v životě někam dotáhl(a), musíš se hodně snažit a pracovat..." Ti samí dospělí si často pro sebe říkají: "nepřítelem úspěchu je lenost."

Pak někdo přijde a poví nám: Uvolni se, užívej života, více lehkosti a legrace do toho snažení, co takhle více velkorysosti, odpočívej, dopřej si čas pro sebe - a proboha, nekomanduj pořád ty děti!"

Kde se v nás, dospělých, přísnost bere? Jde o osvědčenou strategii nebo posedlost? A jak naše dospělá přísnost formuje dětskou psychiku a povahu našich dětí? Jak nás v tomto směru ovlivňuje naše rodinná historie? A je možné najít rovnováhu či dokonce harmonii mezi přísností a uvolněností?